V poslední době jsem již několikrát obdržela dotaz, jak jsem se smířila či jak jsem přijala informaci od lékaře, že stav ohledně mých zrakových možností se již nevrátí nikdy tam, jak jsem byla zvyklá, že stav bude spíše progresivní, nežli by se našlo něco, co by jej zvrátilo nebo zlepšilo. Pokusím se popsat své myšlenky, rozpoložení a cestu, která mi pomohla toto přijmout.
Již jsem se dříve zmiňovala, že jsem se narodila již s vážným zrakovým postižením, které mě klasifikovalo do skupiny praktické nevidomosti. Nicméně jsem i s tímto znevýhodněním navštěvovala klasickou mateřskou školku, dokonce i jesle. Nosila jsem od jednoho roku velmi silné brýle, absolvovala několik operací již v batolecím věku, posléze i před nástupem do základní školy. Svá omezení jsem shledávala v tom, že jsem nepoznávala obličeje lidí, neviděla jsem velmi malá písmena, nepřečetla jsem nápisy na dálku, ale mohla jsem se samostatně pohybovat – mohla jsem se sama dostávat do školy, tam jsem pohodlně studovala za pomocí pomůcek, které byly v té době k dispozici, psala jsem si texty tak velké, abych je přečetla, na čtení jsem využila lupu do ruky, když oči byly již unavené, tak jsem nečetla. Našla jsem si v tomto svůj řád a systém. Věděla jsem, jak dlouho mi trvá něco napsat, jak dlouho potřebuji na učení, kam se můžu vydat sama, že večer vidím již hodně špatně, co nevidím vůbec, kdy si mám říci o pomoc aj. Takto jsem fungovala velmi dobře, držela jsem se toho, co jsem věděla, že funguje, že pomocí toho mám výsledky, že sice musím svým činnostem věnovat mnohem více času než moji vrstevníci, ale že to takto funguje.
Oční lékaři mi slibovali, že pokud bude můj stav monitorovaný, tak by se zásadně zrak měnit neměl. Viděla jsem pouze na jedno oko, druhé bylo slepé od mých 14 let. Nosila jsem brýle o 13 dioptriích. Využívala stolní kamerovou lupu a různé lupy do ruky. Stále ještě jsem psala zápisky rukou a přečetla je po sobě. Věřila jsem, že se svým systémem a znalostí svých možností mohu takto v životě fungovat – studovat a posléze pracovat. Bohužel člověk míní, osud mění. V mých dvaceti letech přišla autonehoda, která mi změnila život, ale hlavně díky ní jsem přišla o svůj systém a jistotu toho, že můj zrakový hendikep je konstantní. Moje křehké oko, zkoušené lety operací, nevydrželo tak silný otřes mozku, a když jsem se vzpamatovala z následků autonehody, úplně zcela ne, jelikož i při hospitalizaci na očním mě navštěvoval neurolog stran následků nehody, tak přišla série náročných operací mého jediného oka. Oko nebylo roky operované a najednou tu byla operace za operací, narkóza za narkózou. Najednou jsem již nemohla nosit své brýle, na které jsem byla zvyklá. Neviděla jsem to, co předtím nebyl problém. Neviděla jsem na žádná písmena, neviděla jsem si pod nohy, nemohla jsem otevřít časopis a krátit si čas…Prý mám být trpělivá, tak jsem byla. A čekala, ale stav byl stejný, ba naopak, stále se operovalo, špatně se to hojilo a já viděla stále hůř a míň.
Dodnes si pamatuji, jak jsem se ptala lékaře, zda to bude někdy jako před tou nehodou. Byla jsem mladá, před maturitou, seděla jsem v té ordinaci a čekala na odpověď. Jsem lékaři vděčná, že mi řekl stav, jaký byl, nelichotil, neokecával, řekl, že jako dřív už to nikdy nebude, ale díky tomu, co se mi stalo, mohli lékaři oko vyčistit a stabilizovat, jelikož oční chirurgie od časů mého dětství hodně pokročila a mé oko bylo časovaná bomba. Vlastně to bylo štěstí v neštěstí, jelikož v dalších letech už by oko zachránit třeba nešlo. V této souvislosti jsem byla ráda, že vidím alespoň něco. Avšak v kontextu všech těch událostí jsem to tenkrát tak neocenila. Byla jsem rozbitá po autonehodě, nemohla se učit na maturitu, nevěděla jsem, jak mám všechny věci teď dělat, když byl doteď můj život vizuální, nevěděla jsem, co dělat doma, když nemůžu číst, psát, pouze koukat na televizi, spíše tedy ji poslouchat.
Celá ta situace mi přišla velmi tristní a bezvýchodná. Neměla jsem tušení, co si mám počít. Psal se rok 2001 a život se ještě tolik neodehrával na sociálních sítích a online. Tím, že jsem na gymnáziu byla integrovaná, neměla jsem již takové kontakty na lidi se stejným hendikepem. Nejhorší byly měsíce po maturitě, nastalo takové jako bezvládí. Maturita byla hotová, přijímací řízení na VŠ dopadlo velmi dobře, ale nastaly obavy, co bude dál – se mnou, se studiem, se životem…
Snažila jsem se to vyplakat, ale bohužel to nepomáhalo, bylo to ještě horší. Vlastně se nedalo v tu chvíli nic dělat než přijmout to, co bylo a nějak s tím pracovat. Musela jsem se smířit s tím, že samostatně si nikam nezajdu, že zatím budu trávit více času doma, jelikož i okolí muselo přijmout to, co se mi stalo. Přátelé ze střední školy se rozutekli na vysoké školy po celé republice, tak jsem čekala na novou výzvu v podobě mého nástupu na vysokou.
Pracovala jsem s každým dnem, nepřemýšlela jsem, co bude zítra, nebo co by kdyby. Nechala jsem tomu volný průběh, řešila vždy pouze to, co bylo k řešení, bylo toho hodně, což však paradoxně pomohlo tomu, že jsem nemyslela na svůj úděl, ale řešila záležitosti v podobě studia a nových výzev. Také tu byli noví přátelé, nové zkušenosti, nové zážitky s nimi. Čas plynul a já zjistila, že litovat sama sebe ničemu nepomohlo, že můžu dělat věci opět tak, jak jsem byla zvyklá. Ale že je třeba vyvinout ještě více úsilí než předtím, ale že to jde. Je však třeba mít hodně sil a odhodlání. Bylo to určitě maximální vyjití z komfortní zóny, které jsem zažila. Jenže každý krok dopředu, nový úspěch, nové uznání od mého okolí mě nabíjelo pozitivní energií nevzdat to. Čím více lidí věřilo, že nemám na VŠ co dělat, když nevidím, tím více jsem měla úspěchů a vynikajících výsledků.
Neměla jsem nic zadarmo, tvrdě jsem pracovala, abych dostudovala, abych se dostala tam, kam jsem si přála. Nutno říci, že jsem potkala skvělé lidi, kteří mi věřili a podpořili mě, pomohli mi. Bez mojí maminky, tety a babičky bych však začátky studia nezvládla. Posléze i přátelé, kteří se mě ve škole ujali, hráli v mém úspěchu velkou roli. Mám tu vlastnost, že když něco začnu, věnuji se tomu nějakou dobu, dám do toho svůj čas a energii, tak to nechci bez boje ukončit či opustit, a tak se to snažím dokončit, i když to nejde tak snadno. A tak to dělám stále, soustředím se na to, co dělám, věnuji tomu maximální úsilí, pracuji na sobě a jsem trpělivá a vytrvalá.
Mockrát jsem si po autonehodě říkala, že kdybych nešla tam, kam jsem šla, že by mě to auto nesrazilo, že by se to nestalo a já bych viděla stále stejně. Jenže to člověk stejně neví. Takže dnes si již toto neříkám nevracím se do minulosti, soustředím se na přítomnost a pracuji s tím, co mám. Vyžaduje to sice stále nové a nové podněty a zkušenosti, měnění zažitého systému, ale to je prostě můj život a hendikep, který ke mně patří od narození.
Komentáře
Okomentovat