Mnohé, co se v textu vyskytne, bylo již mnohokrát řečeno. Avšak stále dostávám obdobné otázky na přednáškách či zažívám totožné situace při komunikaci s vidící veřejností. A tak připomínám opět pár pravidel, postřehů a pocitů člověka se zrakovým postižením.
1. Respekt v komunikaci s člověkem s bílou holí
Když člověk nevidí, nemá přímý vizuální kontakt s veřejností. Nemůže vidět, jestli někdo uhnul pohledem, nebo jestli se dívá jeho směrem. Samozřejmě může tušit, jestli se k němu někdo otočil zády nebo se odvrátil, pokud tento člověk vydává nějaké zvuky, například hlasitě dýchá, smrká nebo kašle. Podle těchto zvuků lze odhadnout, jakým směrem se tento otočil či kam směřuje pohled. Při kontaktu s nevidomým je žádoucí, aby druhý člověk stál přímo proti němu a komunikoval s ním „z očí do očí“, i když spolu zrovna nemají přímý kontakt. Neměl by se odvracet zády ani bokem, ale měl by se zrakově postiženým komunikovat se stejným respektem, jako by komunikoval s vidícím člověkem.
Pokud si někdo myslí, že nevidomý člověk nepozná, kam se otočil, protože na něj nevidí, měl by si uvědomit, že nevidomý samozřejmě slyší, odkud zvuky přicházejí. Proto vnímám jako nerespektující postoj, pokud se člověk otočí zády nebo bokem a komunikuje se mnou ledabyle či přes rameno.
2. Srozumitelnost řeči a přímá komunikace
Z hlediska srozumitelnosti je pro každého člověka, ať už vidícího, nebo nevidomého, lepší, když s ním druhý komunikuje přímo, obrazně řečeno „z očí do očí“. Pokud mluvím přímo k člověku, směrem k jeho obličeji, je mi zpravidla lépe rozumět, než když se otočím zády a něco si povídám stranou. Proto je důležité, aby člověk mluvil zřetelně, srozumitelně a přímo směrem ke svému komunikačnímu partnerovi. Z hlediska srozumitelnosti a pochopitelnosti je pro nevidomého žádoucí, aby k němu dorazily veškeré potřebné informace, které mu chce druhý člověk sdělit.
3. Nabídka pomoci a respektování osobních hranic
Určitě není žádoucí na kohokoliv sahat bez jeho vědomí, bez ohledu na to, jestli má zrakové postižení, nebo ne. Oceňuji, když lidé chtějí pomoci, ale pomoc nevidomému musí mít určitá pravidla. Je vhodné člověka nejprve oslovit, případně se lehce dotknout jeho paže a zeptat se například: „Paní, slečno, mohu vám pomoci? Nepotřebujete nějakou pomoc?“
Stejně důležité je respektovat, pokud člověk pomoc odmítne. Nevidomí totiž často mají v hlavě naplánovanou řadu kroků, které musí na své cestě udělat. Pokud je někdo vyruší, byť s nabídkou pomoci, může to být stresující a může je to vyvést z jejich soustředění. Je tedy nežádoucí na nevidomého bez upozornění sahat, někam ho tahat, přesouvat nebo vést bez jeho souhlasu. Za obzvlášť nevhodné považuji situace, kdy někdo nevidomého někam dovede a následně ho tam bez vysvětlení nechá samotného.
4. Jak vypadá respektující nabídka pomoci
Dobrá a respektující nabídka pomoci vypadá přesně tak, že ke mně člověk přistoupí, lehce se dotkne mé paže nebo předloktí a zeptá se například:
„Paní, ráda bych vám pomohla s přecházením, ale nevím jak. Pokud potřebujete moji pomoc, řekněte mi, jak to uděláme, a já vám ráda pomohu.“ Pokud na nabídku odpovím kladně, sama si daného člověka nasměruji tak, aby mi mohl efektivně pomoci s tím, co právě potřebuji. Může jít například o doprovod při přecházení, nalezení volného místa nebo sdělení čísla vozu městské hromadné dopravy.
Stejně tak ocením, když pomoc odmítnu a člověk, který mi ji nabízel, odpoví například: „Rádo se stalo, já jsem se jen zeptal. Na shledanou, hezký den.“ Taková komunikace je přirozená, respektující a nečiní z nabídky pomoci žádnou mimořádnou událost.
5. Respekt ke kompetencím a osobnosti nevidomého člověka
Kompetentní žena pro mě znamená, že mě lidé respektují se vším, co ke mně patří. To znamená s mým vzděláním, věkem, pohlavím, ale také s mým handicapem. Chtěla bych, aby mě lidé posuzovali podle toho, co umím, co znám a co mohu nabídnout. Podle zkušeností, které jsem v životě získala, podle mého vzdělání a nabytých dovedností, nikoliv pouze podle toho, že působím křehce, protože jsem nevidomá a mám handicap. Zrakové postižení by nemělo zastínit ostatní stránky osobnosti člověka. Nevidomý člověk má své znalosti, schopnosti, zkušenosti a vlastní životní příběh. To všechno by mělo být při vzájemné komunikaci respektováno.
6. Přirozenost místo ostychu, lítosti a přehnané péče
Přála bych si, aby lidé přistupovali k člověku s bílou holí jako ke kterémukoliv jinému člověku, kterého se chtějí na něco zeptat.
Bez ostychu, bez přehnané péče a bez lítosti, ale s důstojností a respektem. S vědomím, že chtějí přirozeně a upřímně nabídnout pomoc, ale nevědí přesně jak. Jednoduše se zeptají, dostanou konkrétní odpověď a podle ní se zařídí. Nemusí kolem toho panovat přehnaná úzkost, patos ani přehnaná snaha za každou cenu pomoci. Nemělo by jít o to, aby lidé pomáhali člověku se zdravotním postižením kvůli vlastnímu dobrému pocitu nebo proto, že pomohli někomu, koho považují za slabšího. Důležité je, aby nabídka pomoci vycházela z přirozeného lidského zájmu, respektu a ochoty, nikoliv z lítosti nebo potřeby utvrdit se ve vlastní dobrotě.
Komentáře
Okomentovat