Lidé se zrakovým postižením mají často pocit, že nejsou přijímáni intaktní společností tak, jak by si zasloužili, že nejsou jejími platnými členy. Občas se ale postižený může dehonestovat sám, aniž by si to uvědomil, a tak si pak okolí vytváří předsudky.
Rozporuplné situace
Jsou situace, které na první pohled nedávají smysl. Člověk stojí u přechodu, naklání hlavu, mhouří oči, dělá drobné, nejisté či trhavé pohyby. Vypadá, jako by něco hledal — jenže není jasné co. Udělá krok vpřed, pak zase ucukne. Znovu se zadívá. Divně se naklání, hledá jako by něco nohou, pak se zamotá… A kolemjdoucí? Ti zpomalí, podívají se, možná si vymění pohledy. Někteří se raději vyhnou obloukem. Zvenku to není hezký pohled. A přitom je reálný. Lidé hned vytváří různé teorie, co je tohle za podivínského člověka?
Často se za ním skrývá člověk se zrakovým postižením, který se snaží vytěžit maximum ze zbytků zraku. Snaží se vidět, i když už to vlastně nejde. Nebo jde jen velmi omezeně. Je to pochopitelné. Každý, kdo má zbytky zraku se jich nechce vzdát, využívá je za každé situace, i když jsou často pro něj spíše kontraproduktivní. Zrak je smysl, na který byl daný jedinec zvyklí celý život. Vzdát se ho, byť jen částečně, je velmi náročný a zdlouhavý proces. Člověk má tendenci se ho držet co nejdéle.
V určité chvíli už nejde o to, že zrak pomáhá. V určité chvíli začíná spíš překážet. Ne proto, že by byl zbytečný, ale proto, že se na něj spoléháme víc, než odpovídá realitě. A tak postupy jsou nejisté a nekoordinované. Místo funkční strategie nastupuje improvizace. V důsledku pak může být výsledek pro takového člověka nedůstojný a stavět ho do nelichotivé situace ve společnosti intaktní veřejnosti. Důstojnost totiž nesouvisí jen s tím, jak se cítíme uvnitř, ale i s tím, jak působíme navenek. A právě tady vzniká problém, o kterém se příliš nemluví.
„Zdravá“ veřejnost
Lidé kolem nás většinou neznají stupně zrakového postižení. Nevědí, co znamená vidět málo, vidět jen něco, vidět něco za určitých světelných podmínek aj. Nevědí, že člověk může reagovat opožděně, že může přehlédnout překážku, že se může pohybovat nejistě. Když to vidí, vysvětlují si to po svém. Na první pohled však nevidí hendikep. Ale vidí zvláštní chování. Někdy si řeknou, že je člověk zmatený. Někdy že je pod vlivem alkoholu nebo jiných látek. Někdy prostě vyhodnotí situaci jako divnou. A od divných věcí se lidé přirozeně drží dál. Je to obranný mechanismus, instinkt.
Paradox
A tak vzniká paradoxní situace; člověk, který by mohl dostat pomoc, ji nedostane. Ne proto, že by si ji nezasloužil, ale proto, že nepůsobí čitelně a působí spíše nebezpečně. Ten, kdo se snaží pořád vypadat jako, že vidí, tím více se ztrácí v prostředí, ale vlastně i sám v sobě, kde probíhá neustálý boj s popíráním ztráty zraku. Přitom existuje jiná cesta. Určitě méně pohodlná na začátku, ale dlouhodobě funkčnější. Cesta, která nepopírá realitu, ale pracuje s ní.
Je důležité pracovat na tom využívat hmat, sluch a čich. Snažit se orientovat podle zvuků, struktury povrchu, proudění vzduchu. Jedinec by si měl přiznat, že oči nejsou již ten hlavní nástroj. A hlavně dát okolí jasný signál, že má člověk zrakový hendikep – označením se bílou holí.
Bílá hůl není stigma. Je to informace. Komunikační prostředek. Říká okolí, že nevidíme, že vidíme špatně, že naše reakce mohou být jiné, pomalejší nebo také nemusíme reagovat vůbec, když nemáme vizuální kontrolu. Najednou se mění dynamika. Lidé rozumí a pochopí. A když rozumí, nebojí se. A pak jsou ochotnější a otevřenější pomoci.
Možná si někteří myslí, že tím, že přiznají hendikep, přiznají slabost, a tak přijdou i o svou důstojnost. Důstojnost však může být v přijetí aktuální danosti, v tom, že naše chování dává smysl — nám i okolí.
Neznamená to zahodit zbytky zraku. Ty mají své místo. Mohou pomoci, doplnit, zpřesnit, ale neměly by vládnout za každou cenu. Neměly by nás nutit do situací, kde jsme nejistí, pomalí, nečitelní. Chce to odvahu a sílu přiznat si, že něco už nefunguje tak jako dřív. Ale právě tahle odvaha může vést k větší samostatnosti a svobodě v činech. A nakonec i k větší důstojnosti. Protože člověk, který využívá všechny své možnosti, nepůsobí ztraceně. Působí kompetentně.
Komentáře
Okomentovat