Maskování zrakové vady

Když člověk ztrácí zrak, stále si říká, že to ještě není tak zlé. Popírá skutečnost a přesvědčuje sám sebe, že může dělat věci stále stejně, aniž by se musel učit nové dovednosti. Chci tohle téma rozebrat a osvětlit těm, kteří touto fází prochází. 

Ztráta zraku

Ztráta zraku není jen diagnóza. Je to zásah do identity. Do vnímání sama sebe, do budoucnosti, kterou si člověk plánoval. Velmi často se setkávám s tím, že lidé v počátečních i pokročilejších fázích zrakového postižení říkají jednu větu: „Hlavně ať na mně není vidět, že špatně vidím.“ Je to věta plná strachu, studu, ale je to i obranný mechanismus. A je důležité ji pochopit, ne odsuzovat.

Lidé popírají realitu proto, že je to přirozená psychická obrana. Pomáhá nám přežít první setkání se skutečností, tj. s tím, že se zrak již nezlepší. Člověk si stále říká, že se zdravotní stav zlepší, že to ještě není tak hrozné, že to zvládne bez pomůcek, že např. bílou hůl nikdy potřebovat nebude…

Co za tím je?

Za vším tímto se skrývá strach ze ztráty samostatnosti, obava z reakce okolí, stigma z nálepky „ten slepý“. Je to strach, že člověka budou lidé litovat či kontrolovat. Může to být i obava, že přijde člověk o práci (často to tak i bývá), jedinec se obává zániků vztahů i respektu. Tato situace je těžká zvlášť u lidí, kteří byli celý život výkonní, samostatní, zvyklí mít věci pod kontrolou.

A zase to stigma

Společnost dlouhodobě spojuje zrakové postižení s bezmocí, závislostí, neschopností či pasivitou. I člověk, který o zrak přichází, tyto předsudky měl či má vůči nevidomým. A proto si člověk, který o zrak přichází, podvědomě říká, že nechce být takto vnímán. A tak se své nedostatky snaží skrýt…

Skrývání

Když člověk odmítá pomůcky, služby, rehabilitaci a snaží se působit „normálně“, často ale riskuje úrazy, přetěžuje zbytky zraku, je vyčerpaný, žije v permanentním napětí, izoluje se. Paradoxně tím ztrácí samostatnost mnohem rychleji. Protože energii směřuje do maskování, ne do adaptace.

Rady

Je třeba přijmout, že přijetí je proces. Nikdo nechce, aby se člověk ztrácející zrak ráno probudil a řekl, že je v pohodě s tím, že ztrácí zrak. Ale je potřeba začít malými kroky - přiznat si realitu svého hendikepu, přiznat ji jednomu vybranému člověku (přítel, rodič, důvěryhodná osoba). začít sbírat informace (od ostatních, na internetu, v sociálních službách). Je dobré si uvědomit, že pomůcka není stigma, pomůcka je strategie. Když si vezmeme velkého strašáka, a to bílou hůl, tak vězme, že je to nástroj orientace, nástroj bezpečného pohybu, nástroj komunikace s okolím. Stejně jako brýle nikdo nevnímá jako selhání, tak by ani kompenzační pomůcky neměly být symbolem méněcennosti.

Čím dřív se člověk adaptuje na vzniklé podmínky, tím dříve bude samostatnější a schopný bez zrakové kontroly vykonávat více úkonů každodenní potřeby. Lidé však často čekají a říkají si že, až to bude horší, tak začnou. Jenže adaptace je dovednost a je třeba tuto dovednost získat učením. 

Ať se jedná o kurzy sociální rehabilitace, výcvik prostorové orientace, práce s technologiemi, to všechno je investice do budoucí soběstačnosti. Mám pocit, že vynaložená síla na to, aby člověk skrýval to, že nevidí, často spotřebuje více energie než přijetí a učení se novému. Kolikrát stačí pouze nahlas vyslovit to, že hůře vidím, a tak potřebuji na výkon mých věcí více času. Tato věta může být v mnoha ohledech velmi osvobozující. 

Často totiž skrývání zrakové vady vede k nedorozuměním. Člověk působí zmateně, nešikovně, nesoustředěně. A okolí neví proč, a tak může klást otázky na příčiny tohoto jednání, které v důsledku mohou být více nepříjemné než, kdyby člověk šel označen bílou holí, kdy by tyto otázky odpadly, neboť je jasné, že hůl signalizuje problém se zrakem. 

Strach jedince může pramenit i z toho, že ztratí svoji identitu tím, že ztrácí zrak. Avšak osobnost člověka přece zůstává, ba naopak prožité může člověka ještě navíc posilnit a zmoudřit. Ztráta zraku neodnese nabyté zkušenosti, životní postoje ani role. 

Možná by člověk místo otázky, jak to udělám, aby nebylo vidět, že nevidím, mohl zkusit otázku, jak to udělám, abych mohl žít více samostatně?“

Čím déle člověk bojuje proti faktu, že zrak ubývá, tím náročnější bývá přechod. Čím dřív začne budovat nové strategie, tím méně dramatická změna je. Přijetí stavu není rezignace člověka. Zásadní je si to uvědomit a pídit se po tom, jak s tímto stavem můžu něco dělat, abych zlepšil/a své podmínky a postoj k životu, který se ztrátou zraku bude jiný, ale může být stejně tak kvalitní a hodnotný.