Co často slýchá člověk se zrakovým postižením

 Text přináší souhrn toho, co člověk s vadou zraku slýchává, ale raději by tyto poznámky neslyšel. Texty na toto téma na mém blogu již najdete, ale jak ukazuje zkušenost, je třeba zásady komunikace připomínat. 

Komentáře od okolí bývají často neúmyslné, asi dobře míněné, ale přesto zraňující, omezující nebo ponižující. Tento text shrnuje nejčastější výroky a situace, se kterými se lidé se zrakovým postižením setkávají, a vysvětluje, proč mohou být nepříjemné.

1. To je hrozné, já bych takhle žít nemohl/a. 

Tato věta není projevem empatie, ale vlastního strachu. Sdílí spíš představu mluvčího o tom, jak by se cítil on, než skutečný zájem o život druhého. Pro člověka se zrakovým postižením to znamená slyšet, že jeho život je považován za méně hodnotný.

2. Nevyžádaná pomoc

Chytání za ruku, strkání, přesouvání bez upozornění nebo souhlasu je velmi nepříjemné a může být i nebezpečné. Pomoc je v pořádku – pokud je nabídnutá a přijatá. Jedna jednoduchá otázka stačí: „Mohu vám nějak pomoci?“ Více není třeba, další postup vyplyne z konverzace.

3. Mluvení s doprovodem 

Obracení se na partnera, rodiče nebo asistenta místo na samotného člověka se zrakovým postižením je časté, a ponižující. Zrakové postižení neznamená neschopnost komunikace ani porozumění.

4. Snižování očekávání

Věty typu, že nevidící danou činnost dělat nemusí, že na to má nárok, že to za něj někdo udělá… Tyto věty mohou znít ohleduplně, ale často berou kompetence. Člověk se zrakovým postižením není méně schopný – jen někdy potřebuje jiný způsob nebo podmínky.

5. Zpochybňování postižení

„Ale vždyť ty něco vidíš.“ Zrakové postižení má mnoho variací. Neustálé dokazování „kolik kdo vidí“ je únavné a staví člověka do obranné pozice, místo aby mohl být přijat. Neustálé vysvětlování a obhajoba sama sebe je vyčerpávající a frustrující. 

6. Přehnaný obdiv za běžné činnosti

Vaření, práce, rodičovství nebo samostatný pohyb nejsou hrdinské výkony. Když jsou běžné činnosti nadměrně obdivovány, vypovídá to spíš o nízkých očekáváních okolí než o realitě života se zrakovým postižením.

7. Nevyžádané rady 

Dobře míněné tipy na léčbu, zázračné metody nebo rady bez vyžádání často ignorují skutečnost, že dotyčný se svým postižením žije roky a má za sebou odbornou péči i vlastní zkušenosti a hledání řešení. 

8. Nevyžádané komentáře k vzhledu a pomůckám

Otázky na oči, zírání, poznámky k bílé holi nebo vodicímu psu bez souhlasu narušují osobní hranice. Zdravotní stav ani soukromý život nejsou veřejné informace.

9. Rozhodování „v našem zájmu“

Když někdo rozhoduje za člověka se zrakovým postižením, co je pro něj vhodné nebo bezpečné, často tím bere jeho autonomii. Ochrana nesmí znamenat kontrolu. Často se toto děje u příliš pečujících rodičů, a to i u již dávno dospělých potomků. 

10. Vyhýbání se a ticho

Strach „říct něco špatně“ vede někdy k úplnému mlčení. Neoslovit, nezeptat se, vyhnout se kontaktu – i to je forma vyloučení. Obyčejná, slušná komunikace je vždy lepší než ignorování.

Lidé se zrakovým postižením nepotřebují lítost ani obdiv. Potřebují běžné zacházení, otevřenost a respekt k jejich samostatnosti a individualitě.