Jak jsem si vybírala vodicího psa

O tom, jak si počínat při výběru vodicího psa, jsme si pověděli v jednom z minulých článků (článek Jak si pořídit průvodce....). Víme, že je pes zvláštní pomůcka, kolik stojí, jak se hradí aj. Jak jsem to měla s výběrem psa a jaké to pro mě bylo, prozradím v tomto příspěvku.

Rozhodnutí o pořízení vodicího psa ve mně zrálo několik měsíců, ale takové to zásadní rozhodnutí přišlo v moment, kdy by to asi člověk nejméně čekal. Měla jsem chřipku s horečkami kolem 39 stupňů Celsia. Připotácela jsem se do kuchyně a pronesla, že jsem se rozhodla pořídit si vodicího psa. Tenkrát jsem ještě bydlela s rodiči, takže toto velmi zásadní rozhodnutí nebylo jen na mě. Moje maminka je velmi pořádkumilovná osoba, takže ta projevila obavu o pořádek v domácnosti. Bratr i táta vcelku v zásadě nic nenamítali, asi také proto, že si z nás nikdo moc neuměl představit, co to vlastně obnáší mít doma pracovního psa. Kynologické zkušenosti jsme neměli vůbec žádné – doposud jsme chovali pouze křečky a želvu. Mami si myslela, že možná mě můj nápad po uzdravení opustí – neopustil.

Začala jsem tedy zjišťovat dostupné informace. Nejblíže mému bydlišti bylo, a stále je, výcvikové středisko Pomocné tlapky, které sídlí ve Starém Plzenci nedaleko Plzně.

Kontaktovala jsem Tlapky emailem, kdy se mi obratem ozvala zástupkyně organizace a velmi příjemně a ochotně si se mnou povídala. Vysvětlila, že mají labradorské retrievery, že pes stojí kolem 200 000 Kč (tč. srpen 2020 je cena psa cca 300 000 Kč). Já si psa začala vybírat v roce 2005. Povídaly jsme si s paní asi hodinu, kdy na konci našeho hovoru mi slíbila, že jistě pro mě vhodného psa mít budou a kdy se sejdeme na bližší setkání.

Bylo mi trochu zvláštní, že mi hned nabídla psa, když mě ještě neviděla a hovořily jsme spolu pár minut telefonicky. Byla jsem tedy mírně na rozpacích. Paní z Tlapek mi však řekla, že podmínkou získání vodicího psa je, že musím absolvovat kurz prostorové orientace a samostatného pohybu, který zajišťuje Tyfloservis, o.p.s. Objednala jsem se tedy do našeho krajského střediska.

V Tyfloservisu se mi dostalo milého přijetí, domluvily jsme se na plánu výuky prostorové orientace. Řekla jsem sociální pracovnici, co mě měla na starost, že jsem dostala přislíbeného psa od Pomocných tlapek, aniž bych se byla osobně na jejich práci a v jejich prostorách podívat.

Dostala jsem ještě doporučení, abych zkusila i jiné subjekty cvičící vodicí psy, než kývnu na první nabídku. Doporučení bylo na SVVP – Středisku výcviku vodicích psů. Objednala jsem se tedy na návštěvu do pražských Jinonic, kde výcvikové středisko sídlí. Návštěva mě uchvátila. Byl mrazivý únorový den. Místo, kde středisko sídlí je v klidné části Jinonic mezi rodinnými domky. Srdečně nás přivítala ředitelka střediska Ing.Hana Jasenovcová (dnes pracuje pro Nadační fond Mathilda).

Nejprve jsme si dlouho povídaly o tom, jak si představuji život se psem, jestli mám zkušenosti se psem, čemu se věnuji, zda studuji, pracuji, kde pes bude žít, kolik je nás v domácnosti aj. Po tom, co jsme si řekly, jak je to s výcvikem a výchovou vodicího psa, jsme si prohlédli prostory a zázemí střediska. Pohladila jsem si všechny psy, kteří byli zrovna ve výcviku. Byla jsem nadšená jak z osobnosti paní ředitelky, z jejího lidského a srdečného přístupy, jejích zkušeností a životní energie, ale také z příjemné atmosféry a profesionality střediska.

Zkusila jsem si chůzi se psem, který byl již v postroji. Poprvé jsem v životě držela postroj na vodicího psa, a také jsem ho prvně zkusila nasadit. Chůze pro mě byla nezvyklá, ale uchvátila mě poslušnost psa a veškeré povely, které umí (tč. Vodicí pes musí znát soubor 34 povelů). Pes vyhledal dveře, schody, označil terénní nerovnosti, uměl obejít výkon, najít lavičku. Samozřejmě zvládal veškerou poslušnost – jako sedni, lehni, zůstaň, uměl podat ze země i spadlé věci např. vodítko či klíče.

Veškeré pochybnosti, zda si mám vodicího psa pořídit, tímto ze mě spadly. Dostala jsem veškeré informace, které jsem potřebovala. Vše, nač jsem se zeptala, mi bylo zodpovězeno. Věděla jsem, že psa hned nedostanu, že se pes cvičí 6 – 9 měsíců. Že je třeba přijet ještě na tří denní školení do SVVP, kde se ještě detailně potkáme a seznámíme se tak, aby mi mohli pracovníci střediska vybrat vhodného psa, co se týče stylu a rychlosti chůze, ale např. i povahy, abychom si se psem vzájemně vyhovovali. Proto tedy celý proces bude trvat pár měsíců, než poprvé budeme spolu moci vyrazit do světa.

Příště si povíme o tom, jak probíhal třídenní pobyt ve Středisku vodicích psů, kde mi byl vybrán pes "na míru". Také si řekneme, jak probíhalo samotné předání vodícího psa a jak jsme si na sebe zvykali.