V jednom z nedávných textů jsem psala, jak si za pomoci technologií s dcerou čteme o Prasátku Peppě (Prakticky nevidomá matka čte své dceři (blindicka.com)). Dnes bych chtěla povyprávět, jak to u nás vypadá, když chce dcera, abych jí něco nakreslila či namalovala.
Když se Tonička začala seznamovat s pastelkami, tak jsme se pokoušely vymalovávat omalovánky stylem, že dcera čárala všude, kde se dalo, já ji podávala pastelky zcela náhodně, ona vyhodnotila, zda se jí daná barva líbí, a bylo hotovo – vše počmáráno včetně stolu a ubrusu. Zkoušely jsme kreslit různé čárky, kolečka a prostě držet tužku a seznamovat se s barvami – to má převážně v kompetenci manžel, ale i já se zkouším na edukaci podílet. Vysvětlím v další části textu.
Když je teď dcera již větší, je stará 3 a půl roku, tak jsou nároky již větší. Chce malovat konkrétní věci, a to psy, domečky, prasátka, pana Býka (postavička ze seriálu o Peppě), ale také třeba žábu, želvu či ptáčka. Což je, se přiznám, už pro mě poněkud oříšek.
V naší domácnosti máme poměrně velké množství pastelek, a to z doby, kdy jsem jako relaxační techniku kreslila různé abstraktní obrazy (Umění a zrakově postižení (blindicka.com)). Takže veškerou výbavu po mně dcera podědila. Umístily jsme pastelky do penálu, kde mají místo společně s fixami, které jsou přímo pro nejmenší, a tak jdou pohodlně setřít z různých ploch, vyprat z oděvů a umýt s rukou. Mají i poměrně silnou psací stopu a je jich pouze 6 základních barev, což je také jistě výhodou, pokud má člověk se zbytkem zraku na jednom oku identifikovat, co za barvu to je.
Ze začátku chtěla dcera, ať jí něco nakreslím, vybrala mi barvu a motiv, a mohla jsem začít. Postupně jsem dceři vysvětlovala, že když mi vybere pastelku, a ještě žlutou, že máma nic nenakreslí. Že mi musí dát do ruky fixu, a to ještě nejlépe černou. Tak jsme ve směsici tužek hledaly fix, který je černý, což není moc praktické, a navíc zdlouhavé.
Naučila jsem Toničku, že na stole má máma penál, ve kterém má tlusté černé fixy a těmi se může pokusit něco nakreslit. Teď už ví, že mi má přinést fix, když chce něco nakreslit a že až pak můžeme začít společně tvořit. Činnost uvede vždy: „Mámo, písi?“
Jelikož jsem prakticky nevidomá od narození, tak nějaký cit, co se týče proporcí, stínů, vzdálenosti, velikosti, rozměrů…nemám. Moje kreslení je spíše schématické až dětské. Říkala jsem si, jestli nemůže mít moje zjednodušené kreslení nějaký špatný vliv na dceru, aby si nemyslela, že se to tak opravdu maluje či kreslí. Jenže jsem zjistila, že dcera řeší jiné věci než já. Má radost, že máma vytvoří to, co ona si přeje. Potažmo si ona vybarví to, co jsem vytvořila. A posléze to ukazuje babičkám a tátovi, co jsme společně namalovaly. A to je pro mě to nejhezčí, co jako mám můžu dostat.
A jak to dělám? Jak jsem psala, musím mít hodně silný fix. Snažím se věci kreslit tak velké, jak papír dovolí. Většinou se snažím to nakreslit jedním tahem, resp. abych nemusela moc napojovat, jelikož sice vidím, že tam píše černá fixa, ale když si to někde přeruším, tak už to nenapojím. Musím pak napojovat tak nějak odhadem. Ve finále jsem ale zjistila, že to vlastně nikomu nevadí. V tomto věku dcery už se můžu zeptat, že nevím, kde mám napojit další čáru, a Tonička mi už ukáže. Spolupráce nám tedy funguje velmi dobře.
Když kreslím domeček, slunce, mraky, tak se pak snažím říkat, které barvy k tomu patří, a zároveň dceru je učit. U dceřiných fixů se snažím i poznat, co je žlutá, zelená a modrá (světlejší odstín). Hnědá či černá už mi činí problém na rozeznání, ale pro nakreslení stromu, slunce či jahůdky nám moje zrakové možnosti ještě stačí. Podrobnější a detailnější malůvky pak obstarává tatínek či prarodiče.
Když něco společně s dcerou vytvoříme, pak ještě zkouším manžela, zda pozná, co jsem chtěla nakreslit. Někdy se u toho srdečně zasmějeme, ale také se stane, že dostanu pochvalu, že by to manžel lépe nevytvořil.
A co z toho vyplývá? Není třeba býti dokonalý, není třeba tvořit bezchybné obrázky, ale pokusit se najít způsoby, jak by to mohlo jít, anebo to alespoň nějak zkusit. Protože radost dítěte a společné chvíle jsou pro mě to nejcennější v životě.
Komentáře
Okomentovat