Intaktní veřejnost velmi často zajímá, jak se pohybuje člověk, který má problémy se zrakem. Panuje totiž představa, že nevidomí lidé jsou v tomto ohledu odkázáni na pomoc druhé osoby.
V následujícím textu tedy najdete další postřehy týkající se prostorové orientace zrakově postižených.
Různé možnosti
Pravda je, že každý zrakově postižený nechodí samostatně. Stane-li se, že u člověka dojde k náhlé ztrátě zraku, ten byl zvyklý pohybovat se bez bílé hole a bez pomoci, je pro něj velmi náročné začít pohyb s holí, a hlavně bez zrakové kontroly. Mnoho lidí má obavy z nebezpečí, které se skrývá v exteriéru – velký hluk, mnoho lidí, orientace „pouze“ pomocí bílé hole a uší a jiných orientačních pomůcek. Tito lidé mají obavy z toho, že se zraní, ztratí, mají strach ze ztráty anonymity, z toho, že se odhalí sousedům, známým a okolí, které uvidí, že náhle nevidí. Obávají se nevhodných komentářů a poznámek stran jejich zdravotního stavu, dalších dotazů, proč najednou mají hůl, když ji doteď neměli…Všechny tyto faktory pak způsobí to, že člověk nenajde sílu ani odhodlání začít s kurzem prostorové orientace a samostatného pohybu. A tak tito využívají možnosti doprovodu jinou osobou či placené služby průvodcovství.
S holí i bez ní
Já sama dostávám dotazy ve smyslu, proč teď jdu s holí, když mě včera viděli s manželem bez hole, proč ji tedy jednou mám a pak ne. Vysvětlení je nasnadě. Můj manžel je osoba natolik blízká, že když jdu v doprovodu s ním, pak hůl nenosím či ji mám složenou někde v zavazadle pro případ potřeby. Avšak, když jdeme na procházku s dcerou a manželem, tak ji zpravidla nenosím, když jdeme v rámci sídliště, kde nepředpokládám, že ji budu potřebovat. Zmínila bych na tomto místě však to, že nemůžu nikdy vědět, co se přihodí, a tak bych bílou hůl měla mít k dispozici vždy, kdyby nastala situace, že bych ji musela použít.
Když jdu ale například v doprovodu mojí mamky, tak hůl mám vždy v ruce rozloženou. S mojí mámou už tak často společně nechodíme, a tak, řekněme, vyšla máma ze cviku. Je tedy pohodlnější i bezpečnější pro nás obě, když dáme okolí najevo, že jsem vedena jako člověk se zrakovým postižením druhou osobou.
Potřeba hole
Nejvíce otazníků však vzbuzuje nepřítomnost/přítomnost hole za stejných podmínek u jednoho a totéž člověka. Příkladem může být totožná denní hodina, stejná trasa, ale jednou jdoucí člověk s bílou holí a druhý den na tom samém místě bez ní. Tento stav pak vzbuzuje u okolí myšlenku podvodu a neupřímnosti ve smyslu toho, že si člověk své postižení vymýšlí či snad za účelem nějakého zisku simuluje.
Zraková vada je postižení jako každé jiné, které se v různém čase a za různých podmínek může měnit. A tak pokud není člověk zcela nevidomý, má ještě nějakou zrakovou ostrost, pak podmínky toho, jak vidí, se mění. Hodně záleží také na podmínkách zvenčí, zda je dostatek světla, zda není světla příliš mnoho, zda není náhlý přechod mezi tmou a světlem, zda světlo neubývá aj. K tomu je třeba pamatovat na to, že i stav očí se mění, a tak jeden den člověk pocitově vidí lépe, další den může mít vidění zakalené a mlhavé. Dle všech těchto faktorů se odvíjí to, zda jedinec zvolí ke své mobilitě hůl či zda se cítí na to jít do terénu bez hole. Proto není na místě pochybovat o tom, zda má konkrétní člověk postižení nebo ne.
Respekt k holi
Někdy to, že uvidí okolí, že má jedinec v ruce bílou hůl, zapříčiní to, že si člověk odepře možnost k samostatnosti, aby nemusel řešit dotazy, poznámky a zvídavé pohledy od svých sousedů, známých, ale kolikrát i stran rodiny. Z hole se pak stává stigma, a názor okolí je pro zrakově postiženého důležitější než možnost pohybovat se bez pomoci druhých.
Stále však platí, že bílá hůl je nepřekonanou pomůckou v rámci prostorové orientace a samostatného pohybu. Je třeba se naučit držení hole, techniky hole a trasy, které budeme nejčastěji chodit. Otevře se tím ale možnost zařídit si samostatně různé záležitosti našeho života, a tak nabýt pocitu přiměřené nezávislosti. Protože přijetí hole je náročným procesem v životě zrakově postiženého, neměla by se tato fáze v životě podceňovat. Určitě by měl takový člověk o svých pocitech hovořit, měl by si přiznat své limity a v případě nutnosti se poradit se zkušenějšími kolegy či odborníkem.
Za sebe si myslím, že je dobrý způsob jedince inspirovat a motivovat k dalšímu seberozvoji, ukázat mu výhody vlastní mobility, předkládat příklady, ale nejsem zastánce neustálého přesvědčování a jakéhosi nátlaku, neboť rozhodnutí musí vždy pramenit z konkrétního člověka. I když mi sami si myslíme, že by osobě změna rozhodně prospěla a pomohla jí např. v přijetí sama sebe, není naším úkolem kohokoli do čehokoli tlačit.
Vždy je žádoucí poskytnout k dané problematice co nejvíce informací, případně navštívit služby, které poskytují sociální rehabilitaci či jiné kurzy. Případně zjistit, jakým způsobem získat pomůcky, jak se zapsat do kurzů, co vše je spojené s pravidelnou návštěvou výukové jednotky, ale rozhodnutí a odpovědnost za sebe sama vždy pramení z každého z nás.
Odkazy:
Kurzy prostorové orientace a sociální rehabilitace: www.tyfloservis.cz
Služby pro zrakově postižené: http://www.tyfloservis.cz/organizace-pomahajici-nevidomym/
Komentáře
Okomentovat