Bílá hůl a představy lidí o ní

 Bílá hůl je pomůcka. Kus lehčího materiálu, skládací mechanismus, pevná nebo rotační koncovka. A přesto dokáže během vteřiny změnit atmosféru kolem lidí, kteří ji využívají ve svém běžném životě.

Symbol a představa

Lidé mají zkreslenou představu o tom, k čemu bílá hůl slouží nebo mají neúplné informace či informace zastaralé. Někdy se s člověkem s bílou holí nesetkali, a tak čerpají z toho, co viděli na internetu, v televizi, v seriálu, někde něco četli, anebo prostě jenom z toho, co se k nim doneslo, co říkala sousedka, známá. Vlastní zkušenost ještě neudělali, a tak jsou jejich znalosti omezené. Někdy mají představy větší sílu než skutečná realita.

Když si člověk se zrakovým postižením vezme bílou hůl, tak je to pro něj jednak symbol samostatnosti a soběstačnosti, který není automatický a nepřichází k člověku s tím, že ztrácí zrak. Aby člověk mohl sám chodit s holí, předchází tomu týdny, měsíce i roky intenzivního výcviku prostorové orientace a samostatného pohybu. Člověk, aby mohl samostatně chodit s bílou holí, musí rozhodně vyjít ze své komfortní zóny, musí se hodně učit, musí překonávat sám sebe, musí bystřit své smysly, musí se učit nové dovednosti a musí se učit vnímat svět jinak než očima. Musí se ho naučit vnímat pomocí bílé hole. Takový výcvik od jedince vyžadoval opravdu velké sebezapření a kolikrát jsou to roky práce, a i roky odříkání předtím, než se člověk vydá do terénu. Pro něj je to obrovský krok ve světě slepoty, ve světě, kde hlavní roli hrají jiné smysly, nežli je zrak. Je to velký kro do světa vidících, aby ukázal: „Hele, já jsem samostatná jednotka, hodně jsem na tom pracoval“.

Hůl samotná symbolizuje to, aby intaktní veřejnost věděla: ano, člověk se zrakovou vadou, budu na to dbát a brát ohled, dám mu přednost, uvolním mu místo v dopravním prostředku, případně ho oslovím s nabídkou pomoci. Ale je také právě symbolem samostatnosti a soběstačnosti lidí nevidomých. 

Slabost a lítost

Jenže pro některé, kteří nemají zkušenost s bílou holí, se hůl náhle stane symbolem slabosti, závislosti a lítosti. A tak se intaktní veřejnost může i vůči člověku s bílou holí chovat. 

Lítost

„Chudinko.“

„To je hrozné, to bych nepřežil.“

Lítost je často první emoce. Není zlá. Je lidská. Jenže vychází z představy, že slepota rovná se tragédie bez kvality života. Lidé si neuvědomují, že většina z nás neprožívá každodenní existenci jako permanentní tragédii. Žijeme běžné radosti a starosti - práci, děti, vztahy, termíny, zapomenuté nákupy. Hůl není symbolem smutku.

Přehnaná pomoc

Ruka na rameni bez varování. Tahání za loket. Náhlé strkání přes silnici. Dobrá vůle bez komunikace může být nebezpečnější než žádná pomoc. Když mě někdo nečekaně chytí, ztratím orientaci. Netuším, co se děje. Neznám úmysl. V tu chvíli nejde o vděčnost, ale o ztrátu kontroly. Spíše nastoupí strach, dezorientace, nastupuje panika a zlost, proč mi to někdo dělá… Pomoc má jednoduché pravidlo: nejdřív se zeptat.

Infantilizace

„A kam pak jdeme?“

„To je šikulka!“

Bílá hůl někdy v očích druhých sníží věk i kompetence o několik let. Lidé mluví pomaleji, hlasitěji, používají zdrobněliny. Jako by zrak byl důkazem dospělosti. Jenže orientační pomůcka nesouvisí s inteligencí ani samostatností rozhodování.

Opačný extrém: Ignorace

Někteří lidé znejistí natolik, že raději nedělají nic. Neuhnou, nezeptají se, nedívají se. Strach z trapasu a neznámého vede k odstupu. Přitom běžná přirozená komunikace úplně stačí.

Fascinace

„Jak poznáte, že je tu schod?“

„Jak poznáte, že jede auto?“

„Kolik toho vlastně vidíte?“

Zvědavost je pochopitelná. Lidský mozek hledá vysvětlení toho, co nezná. Problém nastává, když se z člověka stane veřejná edukativní stanice bez jeho souhlasu. Ne každý den je vhodný na přednášku o zrakových vadách. Bílá hůl je silný vizuální symbol, který spouští stereotypy.

A moje pocity?

Vzala jsem si bílou hůl a přicházím s ní mezi lidi, abych dala najevo, že jsem samostatná, nezávislá, sebejistá jednotka. A druhý člověk, se kterým já komunikuji, se mi odmění tím, že místo aby komunikoval se mnou a řekl si: „Vida, přišla s bílou holí, je prostě šikovná, šla za hranice možná někdy i svých možností, naučila se pohybovat s bílou holí,“ tak se mi odmění tím, že komunikuje s mým doprovodem. A na moji přítomnost vůbec nereaguje. 

A tady chci uvést příklad. Stalo se mi, že jsme přišli s manželem na veřejné místo, kde jsem já vyřizovala své záležitosti v nemocnici a bylo třeba se podepsat na předávací protokol. Paní automaticky, aniž by se pokusila kontaktovat a domluvit se mnou, protože já jsem šla na hospitalizaci, tak rovnou pronesla k manželovi: „Jo, vy jste tady určitě paní zástupce, tak se tady podepište.“ Jako by doprovod byl můj opatrovník nebo člověk, který zastupuje moje práva. Hůl v paní zřejmě vzbudila pocit, že člověk s bílou holí, člověk nevidomý, je automaticky člověk nesvéprávný, který nemůže vykonávat záležitosti denní potřeby. A tak ze symbolu, na kterém já jsem pracovala jako na symbolu důstojnosti a samostatnosti, se náhle stal symbol méněcennosti a neschopnosti.

Postřehy v textu jsou tvořeny tím, co já v životě zažila, s čím jsem se setkala. Jistě existují další příklady, co si vidící veřejnost může myslet o symbolice bílé hole, co v nich člověk s holí evokuje. Jistě, stereotypy budou převládat, ale snad je můj pohled může částečně bořit i tím, že víte, jakým symbolem je hůl pro nevidomého – je symbolem odhodlání, překonání sama sebe, samostatné chůze, odvahy a důstojného života bez zrakové kontroly.