Na první pohled může chování nevidomého člověka působit pro vidícího pozorovatele zvláštně, někdy až úzkostně. Opakované sahání do kapsy, kontrola obsahu tašky, opatrné mapování prostoru rukama či bílou holí. Pro někoho to může vypadat jako nejistota nebo obsedantní porucha.
A proč to tak je?
Ve skutečnosti jde o adaptační mechanismus – o kontrolu jako základní nástroj orientace, bezpečí a nezávislosti. Vidící člověk si většinu informací o svém okolí ověřuje zrakem – a to neustále, aniž by si to uvědomoval. Letmý pohled stačí k tomu, aby zkontroloval, kde má mobil, jestli je kabelka zavřená, zda na cestě neleží překážka, nebo kde přesně se nachází v prostoru. Tento proces je rychlý, automatický a téměř bez námahy. Nevidomý člověk tuto možnost nemá. Chybí mu okamžitá zpětná vazba, která by potvrdila, že všechno je tak, jak má být. Proto si jistotu musí vytvářet jinými smysly – hmatem, sluchem, někdy i čichem, a především systematickou kontrolou.
Kontrola jako náhrada zraku
Kontrola u zrakově postižených není projevem nedůvěry nebo neurózy. Je to funkční náhrada zraku. Často kontrolujeme předměty, a to opakovaně ověřujeme, zda má člověk klíče, telefon nebo peněženku. Není to jen zvyk. Je to způsob, jak kompenzovat absenci vizuální jistoty. Vidící člověk „vidí“, že má věci u sebe. Nevidomý si to musí osahat.
Také probíhá kontrola prostoru pomocí bílé hole nebo rukou. Nevidomý aktivně čte prostor. Každý krok je vlastně otázkou, jestli je před ním něco a jestli je to bezpečné? Já sama, když to tak probírám v hlavě, často sahám kolem sebe, snažím se opatrně a jako by mimochodem, ať to není okaté a přirozené. Dělám to ale i třeba v obchodech, což občas z toho však mohou vzniknout nějaké ty trapasy.
Věnujeme se také Kontrole polohy; v prostoru bez vizuálních orientačních bodů je snadné ztratit přesnou představu o tom, kde se člověk nachází. Proto se nevidomí vracejí, počítají kroky, sledují zvuky nebo si vytvářejí mentální mapy, a ty průběžně kontrolují. Kontrola trasy a jejích vodících linií, orientačních bodů a znaků je též prioritní pro nácvik a zvládnutí prostorové orientace.
Psychologický rozměr kontroly
Kontrola má i hlubší význam – poskytuje pocit jistoty. Ve světě, který je pro nevidomého z velké části nepředvídatelný, je kontrola způsobem, jak snížit riziko a udržet si nezávislost. Bez této strategie by byl člověk odkázán na pomoc okolí. Kontrola tedy není omezením, ale nástrojem samostatnosti.
Vidící lidé někdy vnímají tuto míru kontroly jako nadbytečnou, protože sami mají k dispozici jiný, efektivnější systém, zrak. Jenže to, co je pro vidícího otázkou zlomku sekundy, může být pro nevidomého otázkou vědomého úkonu. Často slyšíme, že nám to trvá, že zdržujeme, ale např. u mě probíhá kontrola, zda je vše v pořádku, na svém místě a zda můžu bezstarostně pokračovat v pohybu či dalších činnostech.
Důležité je vnímat, že kontrola je naučená dovednost. Rozvíjí se postupně a stává se přirozenou součástí každodenního fungování. Umožňuje tak předcházet nehodám, udržovat pořádek ve věcech, orientovat se v prostoru či zachovat si samostatnost. Není to tedy znak závislosti a podivínství, ale naopak kompetence.
Kontrola je pro zrakově postiženého člověka tím, čím je pro vidícího zrak. Je nástrojem orientace ve světě. Je nenápadná, ale neustále přítomná. A především není projevem slabosti, ale adaptace. Možná stojí za to se na chvíli zastavit a uvědomit si, kolik věcí si každý den zkontrolujeme očima, aniž bychom o tom přemýšleli. Pak začne dávat smysl, proč někdo jiný potřebuje totéž udělat jiným způsobem – vědomě, systematicky a opakovaně.
Komentáře
Okomentovat