Může se stát, že člověk se zrakovým postižením na někoho působí unaveně, odměřeně nebo dokonce podrážděně. Okolí si pak někdy řekne, že je nepříjemný, však k tomu nemá důvod. Jde totiž o důsledek dlouhodobého psychického zatížení.
Neustále ve střehu
Představte si, že byste každý den museli být neustále ve střehu a v koncentraci. Při každé cestě přemýšlet, jak ubíhají orientační body, provádět analýzu prostředí z hole a zvuků. Analyzovat, jestli nenarazíte do překážky, jestli pozdrav byl mířen na vás či někoho jiného, jestli vás někdo osloví, když stojíte u přepážky nebo jestli si budou zaměstnanci povídat jen s vaším doprovodem, jako byste tam vůbec nebyli. K tomu si přidejte opakující se osobní otázky typu, jak člověk oslepl, jak vidí či konstatování o chudákovi, co nevidí. Ale může to být i nejistota lidí, kteří se bojí mluvit na nevidomého, protože nevědí, co je správně. Pro mnoho nevidomých je to součást skoro každodenních aktivit.
Mozek je neustále zaměstnaný řešením situací, které většina lidí nemusí vůbec vnímat. Je potřeba plánovat, předvídat, poslouchat okolí, orientovat se, vysvětlovat, žádat o pomoc a někdy také obhajovat své potřeby. Když se podobné situace opakují den za dnem, vzniká psychická únava a unavený člověk – ať už vidí nebo nevidí, bývá méně trpělivý, rychleji reaguje podrážděně nebo prostě nemá sílu znovu a znovu všechno vysvětlovat.
Není nevděčný
To ale neznamená, že je nevidomý člověk nepříjemný nebo nevděčný. Často jen nese důsledky dlouhodobého stresu, který není na první pohled vidět. Pod náporem emocí, soustředění, mnoha podnětů a počtu situací k řešení může nevidomý reagovat citlivěji, může mít den, kdy už jednoduše nemá kapacitu zvládat další nepříjemnou situaci. Velkou roli hraje také pocit ztráty kontroly. Když vás okolí opakovaně přehlíží, mluví místo s vámi s vaším doprovodem nebo rozhoduje za vás, může jedinec získat pocit, že musí neustále dokazovat svou samostatnost a kompetence. To je psychicky velmi vyčerpávající.
Stačí málo
Je tedy žádoucí oslovit přímo člověka se zrakovým postižením. Zeptat se, zda potřebuje pomoc, místo toho, abychom ji vnucovali nebo naopak nepředpokládali vůbec. Stačí mluvit přirozeně, s respektem a bez zbytečné lítosti. Takový přístup může snížit každodenní stres a přispět k tomu, že komunikace bude příjemná pro obě strany.
Já sama jsem již dostala v životě pár připomínek, že se stále tvářím nepřístupně a přísně. Od jiných nevidomých jsem dostala informace, že i oni byli upozorněni, proč jsou na okolí tak nepříjemní a podráždění. Kolikrát si člověk vůbec ale neuvědomí, že by z toho něco vědomě činil a že by se tak snad cítil. Jenže je tolik podnětů, informací a okolností, které člověk bez zrakové kontroly denně musí v rámci své rutiny řešit, že zkrátka je někdy zcela přehlcen zvlášť, když v interakci intaktní veřejnost moc nepomáhá.
Než si tedy o někom pomyslíme, že je nepříjemný, stojí za to zamyslet se nad tím, kolik podobných situací už ten den zažil a musel řešit pouze smysly, které mu zbyly. Někdy totiž za podrážděnou reakcí nestojí neochota, ale obyčejná lidská únava z překážek, které řeší ten, co nevidí.
Komentáře
Okomentovat