Kognitivní trénink v souvislosti se zrakovým postižením

Kognitivní trénink je procvičování mozkových schopností. Tento trénink může zahrnovat procvičení paměti, pozornosti či řeči. Tímto způsobem se dá zlepšovat také komunikace, orientace a soustředění. Ráda bych se tedy v textu podělila o sled myšlenek, který mě napadá v souvislosti s lidmi se zrakovým postižením a kognitivními funkcemi. 

Linda sedí u stolu, nasazuje si brýle. Na stole leží kamerové  lupy, za Lindou je stolní kamerová lupa. Fotografie je černobílá.


Trénink paměti

Nejsem certifikovaný kognitivní trenér, ale pracovník v sociálních službách, ale také ten, koho se případný kognitivní trénink týká. Lidé, kteří mají problém se zrakem, tak vlastně takový trénink aplikují ve svém každodenním životě, aniž by věděli, že této činnosti mohou dát takový erudovaný název. Jelikož při ztrátě zraku mnohem více využíváte to, že si věci pamatujete. Ztrátu zraku tedy kompenzujeme nejen ostatními smysly, ale právě trénováním paměti k pamatování si velkého množství informací. 


V době, když moderní technologie pro zrakově postižené nebyly ještě na takovém vzestupu – neměla jsem mluvící mobilní telefon, počítač s hlasovým výstupem pouze v podobě PC, tak jsem veškeré prezentace/referáty memorovala nazpaměť. Spolužáci měli k dispozici text, který drželi v ruce, případě potřeby do něj nakoukli. Já vše měla v hlavě. Vzpomínám si, že jsem si musela pamatovat i pořadí slajdů v prezentaci, když mi to kolegyně posunovala, tak jsem si v hlavě říkala, že je čtvrtý v pořadí, tam je to či ono a výklad k tomu. Tím jsem vlastně velmi aktivně paměť trénovala. Zrovna tak, když jsem někam volala, na druhé straně zaznělo, ať si něco napíšu, počítač vypnutý, telefon v ruce, tak říkám píšu si, ale musela jsem si to zapamatovat alespoň do té doby, než jsem to mohla někam namluvit či zapsat. 

Zrovna tak při absolvování kurzu prostorové orientace, věnujeme značné úsilí soustředění a pamatování si. Tento samotný proces výuky tras je velmi náročný na soustředění a sledování rozložení trasy. 

Lidé, kteří mají vážné potíže se zrakem, využívají k prostorové orientaci a samostatnému pohybu bílé hole, vodicího psa či průvodce. Zvládnutí samostatného pohybu je jedním z kroků na cestě k soběstačnosti a samostatnosti zrakově postižených. S tímto od roku 1991 pomáhá projekt Tyfloservis, o.p.s., který dále nabízí podporu, informace a nácvik dovedností těm, kteří i s vážným postižením zraku hledají cestu k samostatnému životu. 

Bílá hůl má mj. funkci orientační, pomáhá tak právě v orientaci, mobilitě a samostatnému pohybu. Úspěšnost zvládnutí prostorové orientace a samostatného pohybu v praxi významně ovlivňuje psychický rozvoj zrakově znevýhodněného člověka. Absence znalosti prostorové orientace pak může být problémem v oblasti sociálních kontaktů, sebereflexe a samostatnosti. 

Při pohybu osob se zrakovým postižením hovoříme tedy o pojmech jako je orientace, pohyb a mobilita. Orientací rozumíme znalost toho, kde se člověk nachází, kam jde a jak se do cíle dostane. Osoby se zrakovým postižením využívají ke své orientaci jiné možnosti nežli zrak, a to ostatní své smysly či např. paměť, aby určili vztah objektů v daném prostředí. Pohyb je pak schopnost hybnosti v prostoru, a to bezpečně a účinně. Díky mobilitě se pak můžeme přesouvat z místa na místo. 

Zrakově postižení se orientují pomocí vodících linií, což jsou prvky, které usnadňují pohyb lidem s tímto postižením. Linie jsou přirozené, tj. stěnou budovy či oplocením. Umělá vodící linie pak nahrazuje tu přirozenou, je např. tvořena reliéfní dlažbou. Hned tu tedy máme několik pojmů, které pracují s kognitivním tréninkem – orientace, trénink paměti, soběstačnost, samostatnost aj. 


Je třeba neustále trénovat

Ačkoli díky zrakovému znevýhodnění své poznávací funkce trénujeme poměrně intenzivně, tak není žádoucí usnout na vavřínech. Ti, kteří nejsou technicky dobře saturováni, mají větší nároky na své kognitivní funkce. Nabízí se tedy tréninky v podobě profesionálně vedených lektorů, kteří mají soubor nástrojů k tomu určených. Je mnoho takových cvičení, leč většina je jich určena pro vizuální práci. 

Pro potřeby někoho, kdo nevidí, se tedy nabízí trénink v podobě hmatových či čichových cvičení – poznat nějaké vůně či rozpoznat předmět pod prsty. Jistě se najdou i nějaká poslechová cvičení ve formě rozpoznání konkrétního zvuku, hlášky z filmu, poznávání hudby či vědomostní kvízy. Lze vymýšlet různá slova na konkrétní písmeno či téma či doplňovat rčení. Sociální pracovník, který se věnuje práci s těžce zrakově postiženými, určitě dokáže individuálně připravit pro konkrétního klienta zábavnou formou úkoly, které by s ohledem na jeho postižení splňovaly kognitivní trénink. 

Sami zrakově postižení mohou hrát různé hry určené pro jejich typ hendikepu – logik, hmatové pexeso, hru Quardo či Sudoku. Také je možné své funkce trénovat pomocí her od Společenství duševních sportů, z.s., které pracuje na vývoji a renovaci deskových a karetních her, které jsou určeny primárně hmatovým potřebám zrakově postižených. 

Absolvovala jsem webinář o kognitivním tréninku od společnosti CEDR Pardubice, o.p.s., kde zaměstnanci pracují právě s lidmi, kteří mají z nějakého důvodu poškozený mozek, a aplikují na ně zásady kognitivního tréninku. Přednáška byla velmi inspirativní a věřím tomu, že pro každého z nás je žádoucí kognitivní funkce trénovat v jakémkoli věku a zdravotním stavu. 


Komentáře