Postupná ztráta zraku není jen změna zdravotního stavu, je to dlouhý vleklý proces přeučování návyků, ale i smyslů. Člověk se učí něco mnohem těžšího než nové dovednosti – učí se opouštět zrakovou kontrolu, na kterou byl zvyklý celý život.
Zbytky zraku
Zbytky zraku se stávají posledním pevným bodem. Jedinec se jich drží, i když už nejsou spolehlivé. Člověk není až tak tvrdohlavý, ale drží se jich proto, že zrak byl vždy nástrojem jistoty. To, že má člověk vizuální kontrolu znamená bezpečí.
Zbytky zraku nejsou jen fyzická schopnost. Mají i psychologický rozměr. Dokud ještě „něco vidím“, mohu si říkat, že to zvládnu jako dřív. Že se nemusí měnit sebe ani své návyky. Že svět zůstává stejný. A že vše je při starém. Jenže zbytky zraku často klamou. Jsou nestálé, únavné, nespolehlivé. Člověk se dívá, ale nevidí to, co by potřeboval zjistit. Mozek se snaží doplnit chybějící informace, domýšlí si tvary, vzdálenosti, často pracuje i fantazie, aby doplnila prázdná místa. To je extrémně vyčerpávající. Výsledkem bývá bolest hlavy, nejistota, chyby, frustrace, zakopnutí či nějaká z dalších nehod. Přesto může být přechod k jiným smyslům vnímán jako selhání sama sebe. Jako přiznání, že už situaci nezvládám. A to je velmi náročné vyslovit a přiznat si to.
Přeučování
Často se říká, že když člověk ztrácí zrak, ostatní smysly se zlepší. Ve skutečnosti se nezlepší samy od sebe. Musí se cíleně trénovat, a hlavně musí jim člověk dovolit převzít vůdčí roli, kterou měl dřív zrak. Hmat a sluch jsou jiné. Pomalejší. Neposkytují okamžitý přehled. Vyžadují soustředění, klid a trpělivost. Podněty nejsou tak snadno a rychle uchopitelné. To může vyvolávat úzkost a strach.
Navíc okolí často nechápe, proč to trvá tak dlouho. Objevují se poznámky typu: „Vždyť už máš hůl.“ „Už máš pomůcky.“ Jenže přítomnost kompenzační pomůcky neznamená, že se člověk již adaptoval na změnu a zvnitřnil ji.
Dlouhá adaptace
Adaptace na ztrátu zraku není lineární (přímočará). Je to střídání pokroků a návratů zpět, období, kdy se člověk znovu snaží „dívat“, i když ví, že to nefunguje, vnitřní boj se sebou samým. V tomto procesu se střídá úspěch s pohořením, radost z nového, skleslost z neúspěchu, stres z náročnosti, nechuť zkoušet něco nového, neochota opustit staré. Mozek se převážnou část života spoléhal na zrak. Přenastavit ho na hmat a sluch znamená přepsat staré návyky, které vznikaly např. desítky let. Tenhle proces opravdu nejde rychle. A nejde to bez chyb, často ani bez slz a beznaděje na lepší časy.
Co procesu pomůže?
1. Trpělivost
Hmat a sluch potřebují čas. Spěch a tlak na výkon celý proces brzdí.
2. Vědomě „se nedívat“
Bezpečné prostředí, kde si člověk zkusí orientaci jen pomocí hmatu a sluchu, je klíčové. Nedělá se to proto, aby se člověk trestal, ale aby si zažil, že to funguje. Je to vědomý trénink, který pomůže adaptaci.
3. Přijmout nejistotu
Nejistota není selhání. Je to přechodový stav mezi starým a novým způsobem vnímání světa.
4. Mluvit o všem
Když sdílíme s lidmi, kteří procházejí podobnou zkušeností, naše pocity, nálady, obavy velmi pomáhá víc než rady odborníků.
5. Nesrovnávat se s ostatními
Každý jedinec, každý zbytek zraku, každý příběh je jiný. Neexistuje správné tempo, správná doba se vše naučit, neexistuje ani univerzální postup, vše je jedinečné a individuální.
Není to selhání
Přestat se spoléhat na zrak neznamená určitě rezignaci. Znamená to změnu strategie. Přesun důvěry z jednoho smyslu na jiný. Je to přijetí reality takové, jaká je. Nikoli proto, že je lehká, ale proto, že umožňuje žít dál s jinými postupy, ale i tak kvalitně. A někdy člověk ukáže největší odvahu právě v tom, že si dovolí přestat se dívat… a začít opravdu vnímat ostatními smysly svět trochu jinak.
Je třeba si také připomínat, že trpělivost a vytrvalost jsou klíčové. Zrovna tak, jak ztráta zraku přicházela postupně, někdy roky či desítky let, tak i proces zisku nových návyků a dovedností může trvat zrovna tak dlouho. Je to proces na měsíce či roky práce, což není důkaz o neschopnosti, ale odhodlanosti jedince.
Komentáře
Okomentovat