Ve společnosti se stále setkáváme se stereotypním názorem, že člověk, který nevidí, je nesamostatný a zcela závislý na svém okolí a na pomoci od něj. Na druhou stranu ale také potkávám tvrzení od lidí s hendikepem ve smyslu, že nesamostatný nevidomý je odsouzení hodný. Přináším tedy k tomuto tématu pár mých postřehů a myšlenek.
O samostatnosti
Skutečnost je složitější a mnohem rozmanitější. Samostatnost u nevidomých osob není samozřejmá, a dokonce není ani automatickým důsledkem samotné ztráty zraku. Rozvíjí se vlivem celé řady faktorů – od věku ztráty zraku, přes rodinné a školní prostředí, přístup okolí až po vlastní motivaci a přístup k rehabilitaci. A tak někteří nevidomí dosahují vysoké míry samostatnosti a jiní nikoliv.
Samostatnost by se dala popsat jako schopnost zvládat každodenní životní úkony bez přímé pomoci druhé osoby. Patří sem v případě lidí se zrakovým postižením např.:
- orientace v prostoru a samostatný pohyb
- sebeobsluha – oblékání, hygiena, úprava zevnějšku
- péče o domácnost – vaření, úklid, nakupování
- správa času, peněz, využívání technologií a služeb
- schopnost vyjádřit své potřeby a požádat o pomoc
Všechny tyto disciplíny lze pomocí rehabilitačních kurzů trénovat, ale i nově se je učit a získávat nové znalosti a dovednosti. A však důležitou roli v tomto hrají určité faktory.
1. Věk a způsob vzniku zrakové vady
Rozdíl mezi lidmi, kteří oslepli později, a těmi, kdo jsou nevidomí od narození, je zásadní. Dítě, které je nevidomé od narození, má šanci být vedeno k samostatnosti od nejútlejšího věku, pokud je prostředí dobře nastavené. Oproti tomu člověk, který ztratil zrak v dospělosti, čelí životní změně – musí se naučit všechny své rutinní záležitosti dělat jinak s ohledem na svou zrakovou vadu. Je třeba si osvojit nové strategie, techniky a zároveň zpracovat psychickou újmu ze ztráty zrakových schopností. Málokdo si uvědomuje, že učení se novým dovednostem je proces, výsledek se nedostavuje hned, což mnohdy je velkou zátěží pro ty, kteří o zrak přišli či přicházejí. Často pozbývají trpělivosti a vytrvalosti.
2. Rodinné a výchovné prostředí
Dítě, které je „příliš chráněné“, si nevytvoří potřebné dovednosti. Mnoho rodičů ze strachu z úrazu nebo z nepochopení možností slepého dítěte nedovolí svému dítěti objevovat, chybovat, samostatně konat. Takový člověk pak může mít v dospělosti problém s běžnými úkony, které nikdy neměl možnost trénovat. Rodiče často nevědí, jak pracovat s dítětem, které nevidí. Zapomínají, že běžné denní činnosti prostě takové dítě neokouká. Je třeba mu je vysvětlovat, popisovat, nechat pracovat hmat a ostatní smysly. Jinak dítě nedostane představu o běžných záležitostech v každodenním životě.
Není tedy žádoucí přehnaná péče, ale nadbytečný dril také ne. Setkávám se s tím, já do jisté míry zažila v rámci vzdělávacího systému totéž, že totiž, když schází jeden smysl, je třeba pilovat vše ostatní, aby mohl člověk uspět mezi „zdravými jedinci“. Což posléze způsobuje ale více stres než motivaci. Hendikepovaný má strach z neúspěchu a odsouzení intaktní veřejností, že není dostatečně dobrý a zvládá málo dovedností, které bude od něj svět vyžadovat.
3. Absence rehabilitace
I když máme digitální věk, internet na každém kroku, mnoho lidí se po ztrátě zraku nedostane k potřebným kurzům sociální rehabilitace. Často se dozví o takových možnostech až pár let po ztrátě zraku, kdy začínat novou cestu se jim nechce či již na svůj stav rezignovali a nevěří, že mohou žít spokojeně i bez zrakové kontroly. Pokud je člověk nováčkem v nevidícím životě, tak cílený výcvik či nácvik dovedností je nutný.
4. Přístup společnosti a nízká očekávání
Když okolí od nevidomého člověka neočekává, že bude samostatný, nebude k tomu motivován ani on sám. Není tedy dobré mít přehnané nároky na osobu, která prožívá ztrátu zraku, ale ani není vhodné říkat, že když nevidí, nemůže určité věci dělat, že je to nemožné a neuskutečnitelné.
Nesoudíme
Samostatnost není známkou charakteru, ale výsledkem mnoha okolností. Každý člověk má jiný výchozí bod. Místo posuzování je vhodnější se ptát na to, zda měl daný člověk možnost se to naučit? Podpořilo ho okolí? Je připraven a chce se učit? Empatie a respekt jsou klíčové. Kritika nebo soucit nepomáhají. Pomáhá nabídka podpory, informací a možnosti volby.
Podpora samostatnosti
Podpora může být pro každého jiná. Někdo potřebuje spíše lidskou psychologickou podporu, někdo však potřebuje i tu materiální či ekonomickou, aby mohl začít pracovat na své soběstačnosti.
Důležitá je práce s přijetím ztráty zraku, podpora sebedůvěry a motivace, skupinová setkání s dalšími nevidomými a sdílení zkušeností. Lidé, kteří se ztrátou zraku dosáhli vysoké míry samostatnosti v běžném prostředí, mohou být inspirací.
V adaptaci na nový stav pomáhá hlavně podpora rodiny a blízkých. Klíčové je dát člověku důvěru, že to zvládne, nechat ho konat i za cenu chyb, nebránit mu v učení nových věcí ze strachu jeho, ale i blízkých.
Doporučení pro rodiny i zrakově postižené
1. Vyhledání odborných pracovišť pro daný hendikep ve svém okolí
Např.: Tyfloservis, TyfloCentra, střediska rané péče, organizace SONS ČR aj.
2. Začínat malými kroky – je třeba si dávat malé cíle a postupovat k větším, neboť velké množství toho, co ještě člověk musí umět, může být časem cestou k neúspěchu.
3. Nebát se požádat o podporu - ať už jde o psychologa, pracovníka sociální služby, nebo jiného nevidomého.
4. Používání kompenzační pomůcky – není třeba se stydět za tyto pomůcky usnadňující život bez zraku (bílá hůl, hlasový výstup).
5. Spojení s komunitou - sdílená zkušenost je často největší motivací.
Samostatnost u nevidomých není dána tím, co vidíme – ale tím, co člověk zažil, jak byl veden, a co měl k dispozici. Není vhodné soudit lidi podle toho, co (zatím) neumějí. Každý má jinou cestu, tempo i překážky. Společnost by neměla vyžadovat samostatnost jako samozřejmost, ale měla by vytvářet podmínky, aby k ní mohli lidé se zrakovým postižením bezpečně a důstojně dospět každý svým individuálním způsobem a možnostmi.
Komentáře
Okomentovat