Faktory ovlivňující přijetí ztráty zraku

Jeden z dotazů, který zazněl na poslední přednášce pro studenty byl, jak lidé přijímají ztrátu či zhoršující se zrak. Ztráta zraku mění zásadně způsob vnímání světa, fungování v každodenním životě i sociální role člověka. Přijetí této skutečnosti není jednorázovým aktem, ale procesem, do něhož vstupuje řada biologických, psychologických a sociálních faktorů. 

Porozumění

Porozumění těmto aspektům je důležité nejen pro odborníky z oblasti medicíny, psychologie či sociální práce, ale i pro veřejnost, která se s problematikou může setkat ve své rodině, pracovním prostředí nebo komunitě. Často veřejnost pokládá dotazy ohledně ztráty zraku – chce vědět, jak člověk přišel ke svému hendikepu, a to ještě v tu nejméně vhodnou chvíli. Proto je dobré zamyslet se nad tím, co vše může ovlivnit přijetí a vyrovnávání se s životní změnou. I na studentech bylo znát, že jejich představy jsou neúplné a zkreslené. Lidé si totiž představují to, že u zrakově postiženého člověka je dominantní jeho zrakové postižení, že vlastně ničím jiným nejsou, nic jiného neřeší a „slepota“ ovlivňuje celé jejich bytí. A že to tak mají všichni tak nějak univerzálně. Takže vlastně vzniká množina zrakově postižených, kteří to mají všichni všechno stejně, neboť společně nevidí. Velké překvapení nastává u veřejnosti, když se dozvědí, že skutečnost je jiná a že život bez zraku ovlivňují často úplně jiné faktory nežli samotná ztráta zraku.    

1. Zdravotní faktory

Typ a míra zrakového postižení může ovlivnit průběh adaptace na ztrátu zraku. Jinak probíhá adaptace u člověka, který ztratil zrak náhle (např. úraz, nemoc), a jinak u osoby, která oslepne postupně, která prožívá postupnou ztrátu zraku třeba několik let. Tento proces já zažívám vlastně od svého narození, stále se mi zrak horší, a tak neustále zjišťuji, co už zase nejsem schopna rozpoznat, co jsem ještě dříve viděla. Tento proces je vcelku plíživý, že mi dává prostor nasbírat zkušenosti a naučit se nové dovednosti v dostatečném časovém předstihu. 

Věk 

Když je člověk mladý, tak si snadněji osvojí nové kompenzační dovednosti. V mladším věku si člověk leccos nepřipouští a tolik neanalyzuje nastalou situaci. Když jsem přišla o zrak na pravém oku ve 14 letech, tak jsem si pak připadala více jak hrdinka než oběť, protože mě každý chválil, jak jsem statečná. Možná jsem byla, ale tenkrát mi to tak nepřišlo, vzala jsem věc za danou a svět se točil dál.  Starší osoby se naopak často hůře přizpůsobují novým technologiím a změnám. Hůř se soustředí, hůř pracují s technologiemi a přidávají se i další zdravotní neduhy (diabetes je často kontraindikací při výuce bodového písma). 

2. Psychologické faktory

Osobnostní nastavení 

Je-li jedinec optimista, proces zvládání adaptace mu může jít snadněji. Odolné typy lidí zpravidla zvládají ztrátu lépe než osoby s tendencí k úzkostem či depresím. I já mám pocit, že moje býčí povaha mi v mém životě v přijímání nových výzev a zdolávání překážek významně pomohla. 

Zpracování emocí – ztráta zraku často vyvolává fáze podobné truchlení: šok, popření, hněv, smutek až po postupné smíření. U každého je to individuálně dlouhé a náročné, když se jedná třeba o návštěvy psychologa či nejprve si připustit to, že by člověk chtěl, aby mu někdo pomohl a rozhodne se pomoc vyhledat. 

Sebepojetí – lidé, kteří dokážou vidět svou hodnotu i mimo oblast zraku, jsou schopni lépe přijmout změnu a nalézt nové životní role. Hodně názorů však je, že ztrátou zraku život končí, zde pak adaptace a přijetí trvá o to déle. 

3. Sociální a rodinné faktory

Podpora rodiny a přátel – pozitivní přístup blízkých může usnadnit proces přijetí. Podpora milujících je zásadní v motivaci k dalšímu životu a zkoušení nového. Naopak nadměrná lítost nebo přílišná ochrana mohou brzdit soběstačnost, samostatnost a postup k osobnímu rozvoji. 

Stereotypy – předsudky vůči nevidomým lidem zvyšují riziko sociální izolace, zatímco otevřená a inkluzivní společnost vytváří prostředí pro aktivní zapojení. Pravda je, že předsudky stále panují a převažují.  Jsou to tedy spíše neznalosti problematiky z důvodu nedostatku zkušeností, ale dostatku nepřesných či zcela mylných informací. 

4. Kulturní a spirituální faktory

Kulturní hodnoty – handicap může být chápán jako stigma. Často i sami nevidomí se z této definice neumějí vymanit.  Někteří umí vnímat hendikep jako výzvu či zkušenost obohacující život.

Náboženství – víra může poskytovat smysl a oporu v těžkých situacích, pomáhá hledat nové perspektivy. Já osobně znám několik lidí, kteří se v těžké životní situaci uchýlili k víře, která jim v procesu smíření s hendikepem hodně pomohla a stále pomáhá najít nový směr v životě. 

5. Technologie 

Kompenzační pomůcky – bílá hůl, vodicí pes, zvětšovací a odečítací programy nebo mluvící telefony a tablety výrazně usnadňují každodenní fungování, a tudíž i proces adaptace, když tyto pomůcky výrazně pomohou kompenzovat ztrátu zraku. 

Přístupnost prostředí – bariéry ve veřejném prostoru či digitálním prostředí mohou proces adaptace ztížit, zatímco prostředí, které myslí na celé spektrum hendikepů je přívětivé a hendikepovaní jej velmi ocení v každodenním životě. 

Přijetí ztráty zraku je komplexní proces, v němž se prolínají biologické, psychologické, sociální, kulturní i technologické vlivy. Nelze jej zjednodušit na vůli jednotlivce – zásadní roli hraje i podpora okolí, dostupnost služeb a postoje společnosti. Znalost těchto faktorů může odborníkům pomoci při poskytování adekvátní péče a veřejnosti umožnit větší porozumění a empatii vůči lidem se zrakovým postižením.