V rámci #tydenvodicichpsu bych se ráda věnovala době, kdy člověk začíná synchronizovat svůj život s novým psím parťákem. Situace, když se nová dvojice sžívá, nejsou pouze vždy jen veselé a hravé.
Začátky jsou náročné
Pokud se člověk rozhodne přijmout do svého života nového člena rodiny, kterým se beze sporu takový vodicí pes stane, pak tato nově vzniklá situace s sebou přináší i nové výzvy. Je-li zrakově postižený prvodržitel vodicího psa, pak nemá ještě zkušenost s tím, co je společně vše čeká a co budou muset překonat a zvládnout, než se z nich stane nerozlučná dvojice.
Málokdo zvenčí si uvědomuje, že to nefunguje tak, že ti dva – psovod a pes – jsou hned od počátku sehraná dvojice. Doba, kdy ti dva spolu mohou komunikovat např. gesty či tónem hlasu, nastává zpravidla až po několika letech vzájemného soužití a interakce.
Ale vraťme se na začátek. Je důležité, aby cvičitel znal velmi dobře nejen své svěřence, ale i klienta, pro kterého psa vybírá. Hledí se totiž nejen na povahové vlastnosti, ale i sociální a ekonomické prostředí budoucího psovoda. Je důležité, aby pes i jeho pán k sobě co nejvíce pasovali povahově, ale např. i fyzicky. To znamená, že se vybírá klidnější povaha psa ke klidnému a rozvážnému klientovi a naopak, aktivní sportovní člověk dostane spíše hbitého a atletického psa, aby společně ladili.
Předtím, než ti dva nastoupí společnou cestu životem, pak v ideálním případě probíhá postupné seznamování dvojice. Společně tráví čas a zjišťují, zda jsou vhodnými kandidáty na společné žití jako vodicí pes a jeho pán.
Kvalitní cvičitelský subjekt opravdu hledí na to, aby ti dva měli co nejvíce společného, co by bylo základem jejich hodnotného vztahu.
Konečně spolu
Když po vzájemném seznamování zrakově postižený vyhodnotí, že daný pes je přesně ten, který by mu vyhovoval ať v rámci povahových vlastností, tak i z hlediska rychlosti chůze, ale i např. fyzických atributů (pohlaví, velikost či barva), pak pes dokončí svůj výcvik završený závěrečnou zkouškou, a stává se z něj oficiálně vodicí pes.
Může tedy nastat další období seznamování se s novým bydlištěm, s rodinou, přáteli, s novými místy, ale i nácvik v rámci prostorové orientace a samostatného pohybu – učí se nové trasy a místa, kam bude dvojice pravidelně docházet. Cvičitel dojíždí do místa bydliště, kde společně pracují na efektivním přivyknutí si nové životní situaci.
Pro oba (psa i držitele) je to nové a náročné
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že po předání novému pánovi je pes zhruba dva roky starý. Nejprve trávil cca do roka svého života v předvýchově, poté se účastnil výcviku ať v rámci internátního pobytu ve výcvikovém středisku či v domácnosti cvičitele I pro psa je to tedy náročné období, jelikož byl již potřetí vytržen z prostředí, kde byl doma a byl zvyklý.
I když má zrakově postižený v pořadí již několikátého vodicího psa, vždy je situace jiná. Každý pes je rozdílný a vykazuje se úplně jinak než psi předchozí. Nespornou výhodou samozřejmě je, má-li člověk psa již v pořadí dalšího, že již zná praktiky související s péčí, krmením, veterinární prevencí či dalšími kynologickými aspekty života se psem. Ale to, jak se konkrétní pes bude chovat v určitých situacích, se projeví až v rámci vzájemného soužití a objevování.
Víme tedy, že začátky jsou stresující pro psa i psovoda. Zvykají si sami na sebe, pes na nového pána a jeho širší okolí. Oba se společně synchronizují při chůzi, učí se nové trasy, trénují povelovou techniku a vše se snaží skloubit se svým každodenním životem a povinnostmi.
Tolerance od okolí
V souvislosti s výše popsaným chci upozornit na případy, se kterými jsem se setkala ve svých začátcích s vodicím psem a které nebyly zcela příjemné a komfortní. Vodicí pes, pokud nepracuje, pak se chová jako každý jiný pes. Potřebuje volnost, potřebuje pohyb, kontakt s ostatními psy, chce si hrát, kousat klacky a čuchat nové informace. Proto často potkáte člověka s bílou holí, který volá na psa, jenž se venčí někde v okolí zrakově postiženého.
Každý pes, nejen ten vodicí, by měl reagovat hbitě na přivolání svým majitelem. U vodicího psa však jeho nepřicházení na první přivolání vzbuzuje u okolí až příliš vášnivé emoce ve formě konstatování: Podívej se, vodicí pes a neposlouchá, a to je pěkně drahej a stejně nepřichází, paní, nemáte toho psa špatně vycvičeného…? A v souvislosti s tímto chci zmínit ještě jednu věc a to, že často slýcháme jako držitelé vodicího psa, že pes je chudák, jelikož mu stále na krku chrastí rolnička, jejž ho neustále vyrušuje… Ona rolnička však nemá estetický účel, ale zcela praktický. Díky ní nevidomý člověk svého psa detekuje posluchu, má pak přehled, kde v prostoru se pes nachází.
Vrátím se zpět k tomu, že pes hned neposlechl na přivolání. Doporučila bych se zdržet soudů o nedostatečném vycvičení a nevychovanosti psa, když neznáte okolnosti toho, proč pes zrovna nepřišel, když jste toho byli svědky. Nemůžete tedy vědět, zda ti dva nejsou spolu zrovna prvně venku, zda není pes první den v novém bydlišti, zda zrovna ti dva nemají seznamovací víkend, kdy zkouší, zda budou moct býti parťáky. Je totiž přirozené, že pes není stroj, a tak si najednou musí přivyknout, že tohoto neznámého člověka teď musí poslouchat, ačkoli ho vidí prvně.
Další věc je, že vodicí pes je prostě zvíře, ačkoli zákon na něj pamatuje jako na zvláštní pomůcku, a i on má dny, kdy zlobí, nic ho nebaví, nemá náladu… A zrovna v tu dobu, kdy vy jste svědky jeho neposlušnosti, našel v trávě něco opravdu zajímavého, co je třeba prozkoumat…
Je tedy lepší, vidíte-li, že zrakově postižený marně volá svého psa, mu pomoci tím, že psovoda oslovíte s tím, že psa vidíte a zda mu máte se psem pomoci. Pokud zrakově postižený pomoc kvituje, tak pro psa dojděte či ho směrem ke zrakově postiženému pošlete.
V době, kdy jsme si na sebe s mojí goldenkou zvykaly, mi rozhodně podobné poznámky nepomohly, jelikož to pro mě bylo období velkého stresu a změn, a tak bych spíše ocenila pomoc než kritiku. Kolikrát v té době zvykání i člověk přemýšlí nad tím, zda je vůbec schopen zvládnout péči o psa, zda nebude lepší ho vrátit a zda samotný pes má daného člověka vůbec rád. Já sama si prošla pochybnostmi, přesvědčením, že psa vrátím a že mě pes nemiluje…To vše si můžete přečíst v mini sérii Jak jsem si pořizovala vodicího psa na mém blogu.
Vztah psovod a jeho pes je třeba rozvíjet a pečovat o něj stejně tak, jak to děláme u všech svých dalších vztahů, na kterých nám záleží. Pes a jeho budoucí pán se musí vzájemně líbit, seznamovat se, zjišťovat své vlastnosti, své zvyky, objevovat svoje nálady. Na základě toho se pak společně sladit, přizpůsobit, najít kompromisy a řešení. Tohle vše však vyžaduje čas a trpělivost, a to nejen od samotných aktérů vztahu, ale i od jejich nejbližšího okolí.
Komentáře
Okomentovat