Vnímání zrakového postižení

 Víme, že zrakové postižení se klasifikuje do pěti skupin, a to na střední slabozrakost, silnou slabozrakost, těžce slabý zrak, praktickou slepotu a úplnou slepotu. Tato vymezení jsou praktická pro lékaře či pracovníky Úřadu práce, ale jak to vlastně vnímají a posuzují sami zrakově postižení?

Škála je široká

Vidíme tedy, že zrakové postižení zabírá opravdu velkou škálu, a to na všech úrovních kategorií zrakového postižení. Já sama jsem od svého narození prakticky nevidomá. Moje praktická nevidomost ale měla progresivní vývoj od stavu, kdy jsem četla černotisk, maximálně za pomocí lupy do ruky s trojnásobným zvětšením až po současný stav, kdy už ani pomocí optických pomůcek s maximálním zvětšením text číst nemůžu, potřebuji k tomu pomoc hlasových syntéz.  Takže od stavu, kdy jsem se mohla samostatně pohybovat, přesunovat a byla jsem relativně „samostatná“ do stavu, kdy jsem se musela učit prostorovou orientaci a samostatný pohyb, Braillovo bodové písmo, ale i nácvik různých dovedností pro práci beze zraku. A podobně jako já to mají všechny kategorie zrakového postižení. Všímám si však, že ve společnosti stále panuje dojem, že když člověk nemá v ruce bílou hůl a černé brýle na očích, že není možné, aby měl problém se zrakem. Totiž, když není člověk zcela nevidomý, tak není hendikepovaný. Je tu tendence zrakové potíže bagatelizovat a zobecňovat. 

Lidé jsou zvyklí na ty, kteří mají úplnou slepotu, a ještě si velmi často myslí, že tito lidé vidí pouze černočernou tmu, což je taky jeden z takových mýtů. Když má pak člověk problém se zrakem, je prakticky nevidomý, pak se ale často dozví, že přece něco ještě vidí, tak to není tak zlé, že nemůže být prakticky nevidomý, když něco vidí, ať si nevymýšlí. Kdyby měl tak velkou zrakovou vadu, jak se prezentuje, tak by přece nepoužíval mobilní telefon a nenavštěvoval sociální sítě. 

Je pak velmi náročné a vyčerpávající vysvětlovat, že vidíte stíny, výrazné barvy, světlo či nějaké fleky, ale tento stav není považován za to, že byste díky těmto zbytkům zraku zvládali potřebné denní úkony. Tyto samé poznámky se týkají i chůze s bílou holí ve smyslu, proč chodíš s holí, když ještě něco vidíš? Tu hůl nosí ale úplní slepci, a to ty nejsi…

Individualita postižení

I mezi samotnými zrakově postiženými se často používá klasifikace podle WHO do pěti skupin zrakového postižení, aby si ti druzí mohli udělat představu o zrakových možnostech toho druhého. Avšak to není zcela vypovídající, jelikož škála je rozsáhlá, jak jsme si vysvětlili. Vznikají pak i mezi zrakově postiženými zbytečné třecí plochy ve smyslu toho, ty máš praktickou slepotu, to ještě něco vidíš, to máš dobrý. Ty to zvládneš, když máš ještě zbytky zraku. 

Je pravda, že „zbytkaři“ se snaží opravdu využít své zbytky zraku na všechny činnosti v co největší míře. Ale je také mylné se domnívat, že pokud má člověk nějaký zbytek zraku, že jej může využít zrovna na činnost, o které se hovoří. Můžu něco vidět, když dám hlavu přímo k dané věci, ale nemůžu sama za sebe vědět, zda to, co vidím, je opravdu reálný obraz skutečné věci. Ale také to může znamenat to, že vidím na věci z blízka (z 1 cm), ale pokud mám hlavu od objektu vzdálenou na 20 centimetrů, tak již zbytek zraku nevyužiji, jelikož vidím pouze bílou mlhu a něco, co se občas mihne. Jelikož zbytek zraku neznamená, že vykoukám vše, ale např. pouze zblízka. Protože, co je častým mýtem je, když na to nevidíš, tak si to dej blíž před oči. Věřte, že toto málokomu s těžkou zrakovou vadou pomůže. Každý, kdo ještě něco málo vidí, vidí něco jiného, za jiných podmínek, za jiného světla, s jiným kontrastem, na jinou vzdálenost. Většina očních vad to má ještě tak, že jeden den máte možnost něco vidět, další den již nikoli, průhlednost např. rohovky se mění v závislosti na počasí, fyzické aktivitě aj. 

Nedělat soudy a závěry

Určitě bych tedy nikomu neříkala, že má takové zrakové možnosti, že má být rád, že může ještě něco vidět aj. Nikdy totiž nevíme, jaké opravdu možnosti koukání ten dotyčný má, nevíme, jak je může nebo umí využít. Na jaké činnosti je využije, zda jsou vůbec nějaké úkony, kde mu to pomůže. Zrovna tak může mít zbytky zraku, které ztrácí, což samo o sobě je velmi deprimující a stresová záležitost. 

Kolikrát je totiž náročné žití i s relativně méně závažnou zrakovou vadou nežli s úplnou slepotou. Myslím to teď tak, že člověk, který se narodil zcela nevidomý, má své metody, své postupy, svůj rytmus života, je na svůj stav roky zvyklý, zvládá právě každodenní činnosti mnohem lépe než ten, který přichází o zrak a ještě úplně neví, jak s tímto novým stavem naložit. 

Určitě je náročnější se neustále přizpůsobovat nové situaci nežli žít již v setrvalém stavu. Proto bych nerozebírala a nehodnotila něčí situaci, pokud on sám si to nepřeje. Nejen zdravotní stav, ale i naše ekonomické a sociální podmínky určují celý náš život. To, jak zvládáme situace, jak řešíme stresové podněty, jak přijímáme změnu stavu a jak se vyrovnáváme se životními událostmi, máme a prožíváme každý rozdílně. Zkušení vědí, že není na místě někoho soudit, udělovat mu rady, o které nežádal a hodnotit jeho postoj ke jeho životu.