Tento text přináší opět pár postřehů, poznatků či střípků ze života matky, která má zrakový hendikep. Již jsem psala, jak si s dcerou hrajeme, čteme či malujeme. Pojďme si opět popsat pár zážitků z našeho života.
Školkové dítě
Toničce je aktuálně čtyři a půl roku. Má za sebou takřka celý první rok ve školce, který byl pro nás velmi důležitý. Tonička se pěkně socializovala, zlepšilo se jí mluvení, získala zkušenost, co je to mít kamarády a těšit se na ně. Získala ale také hodně dovedností a znalostí, které mohla aplikovat ve svém životě, taktéž při komunikaci se mnou jako s matkou. Hodně nového si zkusila, a to jsme pak mohli zkoušet doma všichni společně. Tím, jak roste, tak zase rozumí více věcem a je schopná je pochopit. To znamená, že již chápe více souvislostí stran toho, že máma špatně vidí.
Moje parťačka
V našem domě mám označené patro, kde bydlíme znakem v Braillově bodovém písmu, máme stále starý výtah. Dítě je už ale velké a zlobivé, a tak mačká i jiná patra, aby tam výtah také stavěl. Jenže já to samozřejmě nevidím, a tak jsem vystoupila z výtahu, šla k našim dveřím, strkám tam klíč, a najednou se ozve, že tady nebydlíme…A pak se přiznala, že mačkala tlačítka ve výtahu. Vidící by to poznal hned, ale člověk bez kontroly zraku by to poznal až tehdy, kdy by mu nepasoval klíč do zámku dveří. K tomu naštěstí nedošlo.
Další příhoda z posledních dní je, když jsme byli nakupovat, manžel nandával zeleninu a Tonička říkala, že půjdeme vybrat nanuk, že mám řídit vozík, že mi bude říkat, zda můžeme jet. A také říkala: pozor paní, pozor košík – naštěstí tam mnoho lidí nebylo, tak jsme škodu nezpůsobily. Nechala mě zastavit u mrazáku se zmrzlinou, dostala jsem pokyn, z jaké strany otevřít posuvné dveře a pak už následovala navigace, kam mám rukou šáhnout, abych vybrala ten správný nanuk, na který měla chuť. Zvládly jsme to perfektně. Naše dcera je takový nákupní typ, umím si představit, že základní suroviny jako mléko, máslo, pečivo i zeleninu bychom společně nakoupily, lentilky a kyselé medvídky určitě taky.
Hlášení překážek
Tonička sama od sebe mi začala hlásit překážky na cestě. Odkoukala to od manžela, který to samozřejmě dělá, když jdeme společně. Taky Toni hlásí: pozor, mami klacek, schod aj. Totéž dělá i doma, když jdu zrovna tam, kde má rozpracováno na zemi. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že toto musí stále dělat, aby z toho neměla stres, ale přirozeně se to naučila sama tím, že pozoruje a sleduje interakce mezi mnou a blízkou rodinou, ale i mezi přáteli se zrakovým postižením, kteří nás navštěvují.
Když byla menší, tak bylo pro ni velmi těžké rozlišit to, co mi má ukazovat a co již ne. Tak mi nosila časopisy a obrázky, protože netušila, proč to táta vidí a máma ne. I tohle se velmi zlepšilo tím, jak je starší a rozumnější. Obrázky, texty nosí tátovi či babičce zkrátka tomu, kdo vidí. Mámě přinese hračky, kamínky, kytičky zkrátka to, nač může máma sahat. A vcelku dobře to již okoukala, tak ví, že máma vše osahává, v tom jsme si s dítětem podobné, také musí těma rukama na vše sáhnout. Takže většinou to, co namalovala ukazuje tátovi či prarodičům, výrobky ze školky zvládne máma i hapticky. Ve školce děti vyráběly různé velikonoční či pohádkové dekorace, které jsem si pohodlně prohlédla i já.
S čím si aktuálně hrajeme?
Připojuji, které hračky a činnosti u nás momentálně frčí. Jsou to hlavně miminka, která je třeba krmit, vařit jim jídlo v kuchyňce a přebalovat je. Stále je v kurzu Lego Duplo a panenky Barbie. Všechny tyto činnosti provádíme společně. Ráda dcera také hraje pexeso a kvarteto, tohle však již přenechávám manželovi do té doby, až jí hra vydrží déle než pět minut a nebude obracet všechny kartičky lícem nahoru. Největším hitem je ale modelína, což je dobrá aktivita pro mámu i dítě. Pro mámu a tátu pak celý proces ještě pokračuje úklidem zaschlé modelíny po celém bytě. Na hraní s modelínou lze jako vedlejší produkt dobře trénovat barvy (ColorTest pomůže).
Hodně také malujeme s vodovými barvami, Tonička vytváří, co potřebuje, již mi popisuje, co maluje. Já sama můžu malovat nějakou abstrakci, čemuž jsem se před lety věnovala, tak je to taková příjemná relaxace.
Pomocnice
Dcera se ráda zapojuje i do prací se mnou i s manželem. Pomáhá třídit ponožky, když nejsou v párovači, ráda myje brambory, dlabe cuketu či si skládá trička. S úklidem pokojíčku je to však úplný opak.
Tonička je zvyklá chodit s manželem, prarodiči, kdy ví, že vcelku může lítat, jak potřebuje a dospělí o ní mají přehled. Ale snažím se jí vždy říkat, že když jdeme společně samy, že je třeba držet se u mámy, abych o ní měla stále přehled. Musím říci, že mě vždy překvapí, jak vzorně spolupracuje. Mám z toho radost, že se již takto dokážeme efektivně domluvit. Ještě stále se dcera ptá, proč si beru bílou hůl, občas je z toho zmatená, když jdeme i s manželem, protože ví, že ji vždy nenosím. Tak tuší, že se asi někde rozdělíme a máma půjde sama, tak potřebuje vysvětlit, jak to bude, protože již ví, že máma má hůlku, aby mohla chodit samostatně.
To tedy bylo opět pár mých zkušeností a postřehů s dcerou. Určitě přinesu zase další poznatky, až je nasbírám, abych se mohla podělit, čtenáře pobavit a možná někoho inspirovat.
Komentáře
Okomentovat