O tom, že rozmary počasí mohou znepříjemnit a s komplikovat prostorovou orientaci zrakově postižených, jsem psala již dříve – čtěte ve článku Počasí a zrakově postižení. V souvislosti s dnešním počasím a s tím, že se po dlouhé době objevil sníh, mě napadla dvousečnost rozmarů počasí. V jaké to bylo souvislosti a o obsahu mého uvažování se podělím s vámi v řádcích níže.
Dnes byl opravdu krásný den, a to jako malovaný ze zimní pohádky o Mrazíkovi. Krásně svítilo slunce, byla blankytně modrá obloha a na zemi ležel jiskřivý bílý sníh. Řeknete si, že je to ideální počasí vyrazit někam do přírody a užít si idylickou zimní atmosféru.
I my jsme tak učinili a vydali se s rodinou na malou procházku. Pro člověka se zrakovým handicapem je toto počasí ne tak idylické, jak by se mohlo zdát. Jednak pro toho, kdo má ještě zbytek zraku a trpí na oslnění, tak je kombinace bílého sněhu a zářivého slunce vražednou kombinací. S tímto mám problém i já, takže kdybych asi zapomněla sluneční brýle, tak bych daleko nedošla. Nutností v tomto počasí jsou tedy sluneční brýle, nebo jiné filtrové brýle, které odstraňují přebytečné oslnění. Tím, jak se slunce odráží od třpytivé ho sněhu, a sníh je sám o sobě bílý, tak to jistě není příjemné ani pro lidi, co netrpí zrakovým handicapem. Natož pak pro ty, kteří jsou např. po operaci sítnice, kdy je oko na velké množství světla velmi citlivé.
Samotná prostorová orientace ve sněhu, byť v malém množství, je takřka nemožná. Nelze správně pracovat s bílou holí, jelikož ve sněhu je to velmi nepohodlné a mizí hmatné rozdíly mezi trávou a chodníkem potažmo jinými povrchy. Vše splyne pod sněhem. Zrovna tak pro ty, kteří se orientují ještě zbytkem zraku mizí přirozené vodící linie, už se nemohou spolehnout na zelenou barvu trávy a na kontrast mezi ní a šedivým chodníkem. Vše splyne v jednotný bílý povrch, kde nelze rozlišit ani obrubníky, ani okraje chodníku, ani jiné prvky v krajině, které nám dřív sloužily jako orientační body. Vše je jednolité a nepřehledné. Rázem se tedy z idylické krajiny stává past pro někoho, kdo chce samostatně vyrazit ven.
Ten samý problém jsem měla i já dnes venku, jelikož na trase, kterou znám už několik let, jsem šla samostatně. Když jdu v doprovodu manžela, tak jdu volně vedle něj. Chtěla jsem být samostatná, a tak jsem odbočila dříve, než jsem měla. Samozřejmě tam byla překážka v podobě obrubníku, takže jsem se málem ocitla ve sněhu jak dlouhá tak široká. Kdyby tam ten sníh nebyl, tak jsem odbočila jistě, protože bych byla schopná postřehnout konec trávníku. Takto jsem si myslela, že podle ušlé vzdálenosti už je čas odbočit. I když manžel neříkal, že je čas odbočit. Jen jsem prostě chtěla být aktivní.
Když se dostanete do míst, kde je sníh už nějak technicky upraven, rozpuštěn, nebo posypán, to je většinou v místě tramvajových pasů nebo silnic, tak se může zdát, že orientační linii může být silnice, která se zdá být čistá a rozhraní sněhu. Jenže často to bývá tak, že celá silnice protáhlá není a je většinou jenom střed. Tudíž vy už můžete stát na silnici, kde je ještě sníh a nikoliv na chodníku. Vám se to však může zdát, že tam kde končí sníh, končí chodník, ale často to tak není. Obrubníky prostě vidět nejsou a často jsou schované pod sněhem.
A v tomto období sněhu a ledu při prostorové orientaci je pomocníkem vodicí pes. Ten samozřejmě nevyčmuchá schované obrubníky, ale právě zastaví tam, kde je třeba nahromaděno více sněhu, nebo kde právě končí sníh a začíná rozježděná vozovka tak, že to pro člověka je lepší, než kdyby holí hledal, kde už může bezpečně stát nebo zastavit. Pes si často pamatuje na známých trasách, kde končí chodník a začíná silnice nebo kde začíná přechod a kde zase končí. Na toto jsou vodicí psi velmi šikovní. Já sama jsem se svým psem absolvovala několik zasněžených zim a musím říct, že jsme to zvládli výtečně. O vodicím psu čtěte více v článku Jak si pořídit průvodce....
A kde je ta zmiňovaná dvousečnost? Zatím jsme si vyjmenovali spíše negativa, která sebou může přinášet romantické zimní počasí. Pro prostorovou orientaci je přítomnost sněhu v ulicích spíše negativem. Ale kombinace sněhu a slunce, a resp. jasné oblohy, může na oči působit i pozitivním dojmem. A v jakém smyslu?
Tentokrát se přesuneme do interiéru. Já sama mám velmi malé zbytky na jednom oku. A preferuji jasné osvětlení, zářivé počasí, světlé místnosti, velká okna. Ráda si v interiérech rozsvítím, preferuji, když svítí například lampička, ale i stropní svítidlo. Proto, když je venku kombinace výše popsaného, tak i v bytě, kde bydlím se místnosti rozzáří.
Vlivem jasného počasí a sněhu, jsou místnosti hned světlejší a zvenku do nich jde více jasného a zářivého světla, které posléze pomůže i mě při práci a orientaci po bytě. Tím pádem nemám už takovou potřebu přes den si přisvítit a působí to blahodárně jednak na můj pocit, že je vše jasnější a světlejší co se týče zraku, ale i na pocit duševní, kdy má člověk radost, že venku svítí slunce a bílý sníh vše odráží, než když po celý podzim v plzeňské kotlině vládne inverze.
Pokud jsem tedy sama venku, a musím se někam dopravovat, tak sníh nevítám. Ale mám-li být doma, tak je díky dostatku světla sníh dobrým pomocníkem.
Jelikož mi přišel po zveřejnění článku dotaz na náledí, namrzlé plochy a klouzavé povrchy, jak se toto řeší u lidí se zrakovým hendikepem, tak za sebe doplňuji, že jsou na trhu tzv. nesmeky, což jsou návleky na boty, které jsou určeny právě na takové nepřízně počasí. Pokud tedy máte obavy, že byste si mohli díky špatnému povrchu něco zlomit, tak tyto návleky jistě oceníte.
https://eshop.tyflopomucky.cz/nesmeky-0669/
Jinak v rámci zachování fyzického zdraví, hlásí-li předpověď počasí v kraji, kde bydlíte, náledí a máte v plánu něco, co lze přeplánovat, tak je lepší zůstat v bezpečí domova. Jelikož takové náledí je nebezpečné pro intaktní jedince, natož pak pro někoho, kdo nad svými kroky nemá zrakovou kontrolu.
Komentáře
Okomentovat