Lidé si často představují nevidomého člověka jako někoho, kdo nevidí vůbec nic. Jenže skutečnost je mnohem pestřejší. Mnoho lidí s bílou holí má zbytky zraku. Něco vidí, něco nevidí, za určitých podmínek se orientují lépe a za jiných výrazně hůře. A právě to bývá pro okolí někdy těžké pochopit.
Nevidomý a nic víc
Lidé tedy vědí, co znamená, že je člověk nevidomý. Je to slepý člověk, který nevidí nic, vidí černo. Nic mezi tím zkrátka neexistuje. Pohoršení nastane, když sdělím, že jsem prakticky nevidomá. To totiž nemůžu být, když něco vidím, to jsem si asi popletla dojmy…
Není výjimkou, že člověk s těžkým zrakovým postižením zvládne za slunečného dne projít známou trasu poměrně samostatně. Pozná obrysy budov, kontrasty chodníků, přechody nebo orientační body. Může působit sebejistě a lidé si často řeknou, že vidí docela dobře. Jenže, pak přijde večer, soumrak, déšť, mlha nebo špatně osvětlená ulice. A tentýž člověk najednou ven nejde, nebo si na cestu vezme doprovod. Někomu to může připadat zvláštní až do té míry, že začne hendikepovaného osočovat z toho, že má svou zrakovou vadu tzn. podle nálady, jak se mu to hodí.
Velkou roli hrají světelné podmínky, kontrast, oslnění, počasí i únava. Některá oční onemocnění způsobují výrazné zhoršení vidění za šera. Další mají problém s adaptací na tmu. Někdo zase vidí relativně dobře předměty před sebou, ale nevidí překážky po stranách. Další člověk může být velmi citlivý na prudké světlo nebo naopak potřebuje silné osvětlení, aby vůbec něco rozeznal. Proto, když se mění podmínky, tak se mění i vnímání okolí člověkem se zrakovým hendikepem. A tak se může stát, že za jasného dne zvládne cestu do obchodu sám, ale po setmění už nikoliv. Není to lenost. Není to pohodlnost. Není to ani strach bez důvodu. Je to přirozené vyhodnocení situace a vlastních možností.
Lidé se zrakovým postižením se každý den rozhodují podle toho, jaké podmínky právě panují. Zvažují, zda je dostatek světla, zda trasu znají, jaké je počasí nebo jak moc jsou unavení. To, že někdy vyjdou sami a jindy ne, neznamená, že si protiřečí. Znamená to, že se snaží pohybovat bezpečně. Tyto situace řeší zejména ti, kteří pracují převážně ještě svým zrakem, nechodí aktivně s bílou holí či se straní chození s ní.
Důkaz
Bílá hůl není důkazem úplné nevidomosti. Je to pomůcka pro člověka, který má při orientaci omezenou zrakovou ostrost a potřebuje bezpečí a jistotu při samostatném pohybu.
Někteří nositelé bílé hole nevidí vůbec nic, jiní vidí světlo, tvary nebo obrysy. Každý z nich však může mít zcela odlišné možnosti podle prostředí, ve kterém se právě nachází.
Zpochybnění
Tato obecná konstatování, která jsem popsala, mají uvést do problematiky, proč se člověk, který je zrakově hendikepovaný, může někdy jevit velmi jistě a velmi samostatně, až natolik, že vypadá, že vidí víc, než by se mohlo zdát. A v jiných situacích je zase bezradný, zmatený a dezorientovaný.
Lidé se zrakovým handicapem se totiž velmi často, a to víc, než by chtěli, setkávají s nepochopením a s neuznáním jejich zrakového postižení. Je totiž potom velmi náročné a nedůstojné vysvětlovat a obhajovat sám sebe, proč a jak člověk vidí a vlastně nevidí, protože pro někoho může působit jako simulant, pro dalšího zase působí jako člověk, který přihrává své zrakové postižení, aby získal výhodnější sociální dávky, a přitom zraková ostrost je odvislá od prostředí a od podmínek, ve kterých se nachází.
I já sama vidím některé věci, když je jasno, když nejsem úplně oslněná sluníčkem, ale jakmile začne slunce zapadat, anebo se setmí, tak prostě najednou nevidím vůbec nic, najednou jsem ztracená a bezradná, ačkoliv třeba ještě před hodinou jsem působila velmi jistě. Zrovna tak může být jasno a ideální světelné podmínky a já nevidím nic. To je též dáno fyzickou i psychickou kondicí. Stačí být vyčerpaná, unavená, vystresovaná či nachlazená, a i to má vliv na konečnou zrakovou kondici daného dne či chvíle. Dále stačí změnit prostředí a podmínky v něm a člověk je najednou úplně ztracen ve světě, který ještě před chvílí znal vcelku dobře.
A tak pochybnosti lidí, kteří neznají variabilitu zrakového postižení, jsou velmi urážlivé a nepříjemné, když musí jedinec obhajovat jednak svůj handicap, který už tak přináší v životě omezení, a ještě potom dokazovat, že opravdu jej má a špatně vidí. Až tedy příště uvidíte člověka s bílou holí, který se přes den pohybuje samostatně, ale večer raději zůstane doma nebo požádá o doprovod, neberte to jako jeho vrtoch či divadlo vůči okolnímu světu. Je to projev momentálního stavu zrakových možností. Zrakové postižení není stejné za všech okolností a někdy stačí jen trochu méně světla, aby se známá a bezpečná cesta změnila v náročnou překážkovou dráhu.
Komentáře
Okomentovat