Postřehy ze života zrakově postižených

 

Intaktní veřejnost velmi často zajímají praktické zkušenosti a rutinní záležitosti člověka, který má omezené zrakové schopnosti. V textu tedy popíšu některé ze situací, s kterými se lze v životě se zrakovým postižením setkat. 


Linda sedí v kavárně, na kolenou má časopis a pomocí kamerové  lupy čte text


Samostatnost je tabu

Setkávám se s tím, že jsou lidé překvapení, když se dozvědí, že někdo, kdo je nevidomý či má těžký zrakový hendikep, žije samostatně ve svojí domácnosti. Nejednou jsem obdržela dotaz, že jistě bydlím u rodičů, kde se o mě rodiče starají. Když se zmíním o tom, že jsem vdaná, a tedy u rodičů nežiji, pak tvrzení pokračuje ve stylu, tak to máte hodného manžela, že se o vás stará, to je od něj hezké, že vám tak pomáhá.
 

Můj manžel je velmi obětavý a pečující. Avšak svůj čas netráví pouze péčí o prakticky nevidomou manželku. Je to totiž tak, že i lidé se zrakovou vadou mají své domácnosti, o které se starají, kde žijí a vychovávají své potomky. I nevidomí žijí samostatně a v rámci svých naučených metod a postupů obstarávají své potřeby v domácnosti zcela sami. Na aktivity, které si netroufají, pak využijí možnost asistence či jiné sociální služby, které s těmito záležitostmi pomáhají. 

 Lidem připadá zvláštní, že člověk, který nemá žádný hendikep, žije dobrovolně s někým, kdo hendikep má. A proto se často domnívají, že ten, kdo mě doprovází, je asistent či pečovatel nikoli partner. 


Nošení bílé hole

Stále se ve společnosti drží představa, že lidé, kteří nosí bílou hůl, jsou zcela nevidomí. A je-li člověk nevidomý, je to kontraindikace k vykonávání zaměstnání. To, že bílou hůl nosí lidé z různým poškozením zraku, již víme z textu o mýtech stran zrakového postižení. Také jsem již psala, že i zcela nevidomí pracují. Jsou maséry, učiteli cizích jazyků, učiteli hudby, ladiči hudebních nástrojů, ale i specialisté stran informačních technologií či pracovníci v administrativě. Pravda ale je, že pracovní pozice na volném trhu práce se zrakově postiženým shánějí velmi špatně, dostupných pracovních pozic je jako šafránu a ještě panují u zaměstnavatelů obdobné předsudky o schopnostech a možnostech zrakově postižených, o kterých velmi často píšu ve svých textech. 

Kvůli nepochopení těchto souvislostí se pak stávají nepříjemné situace pro zrakově znevýhodněného, a to ve smyslu nevhodných komentářů jako jsou tyto: Když pracuje v kanceláři, tak vidí dobře, jak jinak by to dělala, proč tedy nosí bílou hůl, když může pracovat na počítači, s tou holí jde rovně a jistě, to tedy něco vidí, proč ji tedy nosí, to bude asi nějaký módní výstřelek k tomu, aby se odlišila…? Podobných necitelných poznámek slýchávám ve svém okolí hodně. To, že má člověk zrakový hendikep, z něj nedělá zcela nevidomého. I když není člověk zcela nevidomý, nosí bílou hůl. A pokud je člověk zcela nevidomý či s jinou zrakovou vadou, pak může pracovat s ohledem na jeho vzdělání a schopnosti k výkonu zaměstnání. 


Technika hmat nenahradí

Nyní zkušenost s tímto tvrzením budu směřovat do řad samotných zrakově postižených. V dnešní poměrně dost technické době, kdy můžete na dálku dávkovat psovi krmení i pití přes mobilní telefon, je hodně pomůcek či zařízení opatřeno hlasovým výstupem. Ať jsou to samozřejmě produkty výpočetní techniky (stolní počítač, notebooky), dále mobilní telefony a tablety, ale i teploměry, váhy, různé indikátory barev, světla, krokoměry a sondy na měření tlaku v pneumatikách. V tomto kontextu je však mylné se domnívat, že člověku, který nevidí, stačí pro život hlasový výstup pomůcek. Technika nemůže nahradit hmatové písmo, tj. Braillovo bodové písmo. Ti, kteří mají zdravotní komplikace v podobě neuropatie (zhoršení citlivost prstů) či jiné obtíže, tak i ten by měl s bodovým písmem pracovat alespoň rekreačně – zapisovat si např. vtipy, recepty či nákupní seznam. Udržovat práci s braillským tiskem je důležité z hlediska gramotnosti jedince. Jelikož bez kontaktu s tištěným textem pak klesá úroveň psaného textu. K osvěžení pravopisu by měla sloužit četba jako taková, tedy knihy, ať tištěné v bodovém písmu či pro zrakově postižené např. ve zvětšeném černotisku. To, co má nevidomí pod rukama v podobě bodového písma, je adekvátní k tomu, co vidící čte očima. Hlasový výstup tento proces nemůže nahradit. 


Nakupování

Častým dotazem v rámci života bez zrakové kontroly je, jak nakupujeme, zda nám někdo nákup přiváží či jak toto máme ošetřeno. Ano, nechat si nákup přinést a posléze zaplatit tomu, kdo jej donese, je možnost. Ale také lze si nákup nechat dovést tím, kdo se tímto zabývá (Tesco, Rohlík, Košík) a zboží zaplatit až při převzetí. Také si lze objednat doprovod a jít na nákupy společně. Někteří zrakově postižení mají domluvenou výpomoc v místě, kam chodí pravidelně nakupovat. 

S placením se to má tak, že české mince jsou rozlišitelné hmatem. U mincí je rozlišení velmi jednoduché a přehledné, ale často se mi stává, že se lidé diví, že je to tak praktické, že je to vlastně nikdy nenapadlo. 

Koruna a desetikoruna – jsou si podobné, avšak koruna je menší a lehčí, ale obě jsou identifikovatelné tím, že kolem svého obvodu mají hmatné vroubkování. 

Dvoukoruna a dvacetikoruna – mají hmatné rozlišení - na svém obvodu zkosené hranky, jsou to jedenácti či třináctihrany.

Pětikoruna a padesátikoruna – obě mince jsou kulaté, po svém obvodu jsou hladké. 

Ale jak je to s bankovkami? Ty sice mají také hmatové prvky, které jsou však rozlišitelné v době, kdy vyjedou peníze z tiskárny.  Značky jsou v pravém horním lícním rohu bankovky, a to hlubotiskem vytvořené kroužky či čárky. Oběhem se toto značení znehodnotí, takže jak je poslepu rozlišit?

Naše české bankovky lze rozlišit podle délky a šířky, to však byste museli mít u sebe všechny nominální hodnoty bankovek, abyste mohli určit, že ta nejkratší je ta, co má nejnižší nominální hodnotu. Pro slabozraké je velikost písma snad dostatečně kontrastní, jelikož bankovky mají světlé pozadí. Ale zcela nevidomí mají rozlišení o hodně náročnější. Proto k těmto účelům lidem se zrakovým hendikepem slouží tzv. šablona na rozlišení bankovek. Rozlišení bankovek je součástí podpisové šablony. Je to čtvercová šablona z plastu, která má na sobě klip, do kterého se zastrčí bankovka, ta se pak obtočí kolem těla šablony, na jejíž druhé straně jsou reliéfní značky. Podle toho, k jaké značce bankovka dosahuje pak nevidomý odpočte, co je to za bankovku. Součástí této šablony je i reliéfní okénko, které slouží jako prostor na podpis. Takže když někam přijdete, kde je třeba se podepsat, tak stačí přiložit na potřebné místo šablonu a do volného prostoru dát tužku a podepsat se.  Existuje i šablona na rozlišení eurobankovek. Další způsoby, jak mohou zrakově postižení platit, nabízí článek Platební metody a zrakově postižení

Nabídla jsem pár dalších zkušeností a  poznatků ze života zrakově postižených. Věřím, že opět pomohou více přiblížit a osvětlit každodenní záležitosti života s tímto hendikepem. 


Komentáře