V tomto textu chci rozebrat narušování intimní (osobní) zóny člověka- v tomto případě člověka, který nemá zrakovou kontrolu nad svým okolím. Často se setkávám s tím, že tohle je záležitost, která hodně vadí lidem se zrakovým postižením. Tak si povíme, proč tomu tak je.
Dobrý úmysl
Veřejnost má často tendenci přistupovat k lidem se zrakovým postižením s velkou péčí. Důvod je většinou chvályhodný. Je to snaha pomoci. Ale právě tato dobře míněná pomoc může být pro nevidomého člověka velice nekomfortní, ale i nebezpečná. Jedním z nejčastějších prohřešků je narušování osobní zóny, tedy prostoru, který si každý člověk, bez ohledu na postižení, chrání jako své osobní území.
Osobní zóna je běžně vnímána jako prostor, který si hlídáme, je nám v něm příjemně a připadáme si bezpečně. Je to místo, kam většinou pustíme jen nejbližší lidi - rodinu, partnery nebo přátele. Vstoupí-li nám do této zóny někdo bez varování, vyvolává to nepříjemné pocity, stres a napětí. Pro člověka, který nevidí, je tento zásah ještě výraznější, protože nemá vizuální kontrolu nad tím, co se kolem něj děje. Člověk, který nevidí, nemůže zkontrolovat výraz obličeje, vzhled, řeč těla člověka, ale ani to, zda nemá nějaký potenciálně nebezpečný předmět.
V případě nevidomých, což se stává často, je to ruka, která nás uchopí, je neohlášená, nečekaná a snaží se nás táhnout tam, kam nechceme, aniž by předtím proběhl nějaký slovní kontakt, upozornění či varování, že se tak stane.
Pocity nevidomého
Představte si situaci, kdy stojíte na ulici a někdo vám zezadu bez varování chytne ruku a začne vás někam táhnout. Nevíte, kdo to je, kam jdete, ani co se děje. Právě takovou zkušenost má nevidomý člověk, když ho někdo začne bez dovolení organizovat s tím, že on přece ví nejlépe, kam nevidomý potřebuje jít a zrovna poznal, že je daný slepec bezradný a ztracený. A tak jsme často uchopeni právě za paži, za rameno, za batoh, nebo dokonce za bílou hůl či postroj vodicího psa.
Takové jednání působí rušivě nejen fyzicky, ale i psychicky. Člověk se zrakovým postižením ztrácí kontrolu nad situací, může být vytržen ze svého kontextu např. trasy či myšlenkových pochodů. Často zažívá šok či úlek, protože neví, co se s ním právě děje. Kdo na něj sahá, proč ho někam táhne, co dál se bude dít, a jak se dostane z nastalé situace? Místo pomoci tak zažívá zrakově postižený narušení důstojnosti a autonomie.
Proč se to nehodí, i když máte dobrý úmysl
Pomoc neznamená jednat za druhého, ale respektovat jeho prostor, rozhodnutí a schopnosti. Mnoho lidí si bohužel myslí, že ztráta zraku znamená, že člověk potřebuje pomoci za každou cenu a že je svým postižením předurčen k tomu, aby za něj jednali ti, co nemají hendikep. Lidé se zrakovým postižením jsou však velmi samostatní, mají své vlastní strategie orientace a jsou zvyklí se o pomoc přihlásit, pokud ji skutečně potřebují.
Narušování intimní zóny má ještě jednu rovinu – bezpečnost. Když někdo chytne bílou hůl nebo postroj psa, nevidomý ihned přichází o hlavní navigační prostředek. Hůl i pes fungují jako prodloužená ruka nevidomého, jsou to prostředky orientace, které využívají, když oči neslouží. Navíc vodicí pes není mazlíček, ale plnohodnotný asistenční nástroj, který má během práce jasně daná pravidla. Sáhnout na něj nebo ho vyrušit je nejen nevhodné, ale může to způsobit dezorientaci a v horším případě i úraz. Což se týká i hole, s kterou je manipulováno a různě šoupáno náhodnými lidmi ve veřejném prostoru.
Jak pomoci správně
Pravda je, že bez určitého vstupu do osobního prostoru nevidomého se komunikace neobejde, protože spolu prostě oční kontakt mít nemůžete. Nejlepším způsobem pomoci je zeptat se např.: „Dobrý den, můžu vám nějak pomoci?“ A aby nevidomý věděl, že je dotaz směřován k němu, dotknout se lehce jeho paže. Poté už je opět možné odstoupit dále a čekat na reakci a na to, jak bude konverzace dále probíhat. Jednoduchý návod, který respektuje osobní prostor, dává najevo úmysl a nechává rozhodnutí na druhém. Pokud nevidomý pomoc potřebuje, řekne vám, jak konkrétně má vypadat – poprosí o popis okolí nebo o převedení přes křižovatku.
Respektujte tedy, že nevidomý člověk není pasivní objekt péče. Je to plnohodnotný účastník veřejného prostoru, který má právo na svůj osobní prostor a bezpečí. A taky je to člověk s city, starostmi, radostmi a temperamentem. To znamená, že nemá „jen“ zrakové postižení, ale může být např. psychicky labilní, introvertní, bojácný, a takový zásah do osobní zóny jej může nepříjemně vykolejit a rozhodit.
Chceme-li být skutečně ohleduplní a nápomocní, musíme se naučit respektovat hranice druhých. Pomáhat lze – ale správně. A to znamená nejprve se zeptat, nikdy nejednat bez varování a vždy respektovat intimní zónu druhého člověka.
Komentáře
Okomentovat