V běžné komunikaci mezi lidmi hrají obrovskou roli gesta, mimika, pohledy, postoj těla či výraz v obličeji či očích. Velká část komunikace probíhá neverbálně – tedy beze slov. Ale co když člověk nevidí? Jak má zachytit mrknutí oka, úsměv, gesto rukou nebo výraz v obličeji?
Abstrakce
Ti, kteří se narodili nevidomí, řeči těla nerozumí, je pro ně cizí a neuchopitelný. Nikdy totiž neměli možnost tato gesta pozorovat, napodobovat, a tedy si osvojit jejich význam. Když například někdo zvedne obočí nebo pokrčí rameny, nevidomý to jednoduše nevidí, a pokud mu to nikdo nevysvětlí slovy, tato informace se k němu vůbec nedostane. Vizuální složka komunikace je pro něj neuchopitelná sféra kvůli jejímu zcela vizuálnímu charakteru.
Ti, co někdy viděli, význam gest znají. Já sama znám různá gesta, používám je v komunikaci hlavně s dcerou, která objevuje jejich význam. Zde je však svízel v tom, že já gesta dělám, ale už nechci, aby je někdo používal směrem ke mně, jelikož je těžko můžu dekódovat a oplatit nazpátek.
Gesta bez smyslu
Zatímco vidící dítě přirozeně napodobuje rodiče – například mávání, ukazování, nebo zakrytí úst při smíchu – nevidomé dítě takovou možnost nemá. Jeho komunikace se od začátku formuje jinak – především slovy, hlasem, dotykem a emocemi v řeči. Gesta pro něj nemají žádný význam, a pokud se je naučí, pak většinou spíše mechanicky, bez vnitřního porozumění. A často je i nepoužívá správně nebo v daném kontextu, protože prostě nerozumí, co tím druhý myslí nebo jaký účinek to má přinést.
Mimika
Mimika – tedy výrazy obličeje – je dalším komunikačním kanálem, který nevidomým zcela uniká. Nevidí, jak vypadá úsměv, vztek, znechucení nebo pobavení. A protože to nikdy neviděli, nedokážou si to ani představit. Pokud jim někdo nepopíše, co určitý výraz obličeje znamená, nebo jim neřekne, že třeba při radosti se „zvedají koutky úst“, nebude mít nevidomý člověk žádný rámec, jak s tímto pojmem zacházet. Mimika je tak pro něj něčím abstraktním a těžko pochopitelným. Podobně jako byste slyšeli o barvách, ale nikdy je neviděli.
V mém případě mi sice význam mimiky je jasný – úsměv, zamračení, smutek, ale nikdy jsem jej nemohla spatřit ve tváři druhých. Vůbec obličej mi stále zůstává utajený. Detaily tváře jsem nikdy vidět nemohla, a tak ani s tím spojenou mimiku. Dodnes mě fascinuje prohlášení (hlavně v knihách): „Jejich oči se setkaly“. Po pravdě nevím, jaké to je podívat se někomu do očí. Zrovna tak, že mu to někdo vyčetl z očí… Teoreticky vím, co to znamená, ale zkušenost nemám. Oči prý prozradí hodně – strach, radost, smutek… Jak to ale vypadá, to snad ani slovy nejde popsat, jak ty oči vypadají. Jistě je třeba, aby celkový vjem doplnila právě mimika tváře. Jsou to stavy, které je třeba sledovat, zkoumat a porovnávat a pak si udělat zkušenost, což u nevidících zkrátka nelze.
Nedorozumění
To, že nevidomý člověk nepoužívá gesta a mimiku, může být pro vidící veřejnost matoucí. Někdo si může myslet, že je “chladný”, “málo výrazný” nebo „nerozumí narážkám“. Jenže problém není v chování, ale v rozdílném vnímání světa. Nevidomý člověk mnohdy ani netuší, že právě proběhlo nějaké gesto, které mělo něco sdělit. Je tedy nepříjemné, pokud vidící skupina udělá nějaké gesto, všichni se smějí a reagují, ale nevidomému to nikdo řádně nevysvětlí.
Pokud např. na nevidomého někdo kývne, že může jít dál, a neřekne to nahlas, nevidomý stojí a neví, že dostal povolení. Pravděpodobně se tohle děje pravidelně zrakově postiženým chodcům, kteří dostanou pokyn z vozu, že mohou přejít, což samozřejmě nemohou vidět. Mimo téma – jak to udělat správně? Stačí z okýnka zavolat, že je volná vozovka, můžete s tou bílou holí přejít, aby bylo opravdu jasné, že se to týká nevidomého.
Je důležité v komunikaci s nevidomými vždy spoléhat na slova a popis všeho, co chcete, aby nevidomý věděl, pochopil či vstřebal. Zkrátka je nutné stále mluvit, popisovat a pojmenovávat.
Gesta a mimika jsou tak zažitá a vlastní vidícím, že i když jsou neustále v kontaktu s nevidomým, tak stále zapomínají, že by je neměli využívat. Vidím to často kolem sebe u blízkých. Na něco se zeptám, zřejmě je kývnuto hlavou na souhlas či nesouhlas, ale já nereaguji, stále čekám, což dotazovaný zřejmě u mě vyčte z obličeje, a tak mu sepne, že měl odpovědět slovně, a tak učiní. Nebo se vidící kouká na mě v prostředí více lidí, začne na mě mluvit, ale já netuším mezi tolika lidmi, že je to na mě, když na danou osobu nevidím a netuším, že upřeně zírá na mě a dotazuje se.
U verbální a neverbální komunikace vidím problém, na kterém se však dá pracovat, když já jsem ta, co nevidí, manžel a dítě vidí. Tudíž spolu si využívají gesta a mimiku. Dcera to samé pak využívá na mě, kdy já se nahlas dožaduji odpovědi, která nepřichází. Je tedy neustále nutné připomínat, že mámě se vždy na vše odpovídá hlasem a slovně.
Co s tím?
Zrakově postižení lidé se mohou gesta a mimiku naučit „slovně“, tedy skrze popis, vysvětlení nebo cílený trénink. Pro nevidomé jsou k dispozici občasné workshopy kde se vysvětluje, jak má vypadat obličej při určité emoci nebo kam se má pohnout ruka při určitém gestu. Ale i tak nikdy nepůjde o přirozené vnímání – spíš o naučený „překlad“ do slov.
Nevidomí lidé svět vnímají jinak. Gesta, mimika a neverbální komunikace jsou pro ně skrytým jazykem, neznámou komunikační formou, kterou nikdy nemohli vidět ani napodobit.
Je proto důležité, aby intaktní veřejnost věděla, že tento způsob komunikace není pro lidi se zrakovým hendikepem přirozený. Nevidomí beze slov prostě nerozumí. Používejme tedy slova, mluvme jasně, přirozeně a zřetelně. Protože právě hlas a slovo je mostem mezi světy vidících a nevidomých.
Komentáře
Okomentovat