V mých článcích, a i podcastech zaznívá, že je důležité posouvat naše hranice – učit se nové dovednosti, získávat nové znalosti a rozvíjet sám sebe zvlášť, když je součástí našeho života hendikep. Ale někdy házíme klacky pod nohy sami sobě…
Technika nestačí
Mnoho lidí si myslí, že nejdůležitější při chůzi s bílou holí je technika. Ano, správné držení hole, rytmus chůze a orientace v prostoru jsou základ. Jenže existuje ještě jedna věc, o které se mluví mnohem méně, a to je důvěra. Mám na mysli důvěru v hůl, v informace, které nám předává, a také důvěra v sebe sama.
Nevidomý člověk může pravidelně trénovat chůzi s holí, znát všechny techniky, a přesto se cítit a působit nejistě. Příkladem je situace, kdy se člověk stále snaží využívat zbytky zraku. Oči hledají obrysy, kontrasty nebo pohyb, i když jsou tyto informace nepřesné a nespolehlivé. Stíny mohou vytvářet iluze, člověk si myslí, že stín je již stěna domu, začne panikařit, uhýbat, dávat ruce před sebe v obavě, že narazí do stěny, která tam ale ve skutečnosti není. Výsledkem je rozpor mezi tím, co říká hůl, a tím, co nabízí poškozený zrak a naše představivost a domýšlení. Tělo pak působí zmateně. Krok se zpomaluje, člověk se naklání dopředu, křečovitě se rozhlíží a někdy vypadá, jako by měl zdravotní problém nebo každou chvíli mohl upadnout.
Přitom právě bílá hůl je v takové situaci tím nejspolehlivějším zdrojem informací. Když hůl narazí na obrubník, schod nebo překážku, předává konkrétní hmatovou informaci. Mozek se však musí naučit těmto signálům věřit. To je často těžší než samotná technika chůze. Člověk má pocit, že kdyby ještě trochu viděl, bude chůze bezpečnější. Ve skutečnosti ale může být bezpečnější právě tehdy, když přestane bojovat o každou vizuální informaci, a začne plně využívat informace z hole a ostatních smyslů. Důvěra v bílou hůl nevznikne ze dne na den, buduje se zkušeností. Každý bezpečně zvládnutý přechod, každá nalezená hrana chodníku a každá úspěšně obejitá překážka jsou důkazy, že hůl a její techniky fungují. Je důležité si tyto úspěchy uvědomovat a nehodnotit se jen podle situací, které byly nepříjemné nebo stresující. Je též zásadní ocenit dílčí úspěchy a pokroky na cestě, která nám pomáhá zlepšit naši samostatnost. Každá nová věc, co se člověk naučí, každá překážka, co překoná, je posunem k lepšímu já.
Sebedůvěra
Stejně důležitá je ale sebedůvěra. Hůl je kompenzační pomůcka, nikoli zázračná věc, která člověka vede sama. Rozhodnutí dělá stále člověk. Když si nevidomý nevěří, začne své pohyby kontrolovat příliš křečovitě. Paradoxně pak působí méně stabilně a vyrovnaně, než když jde plynule a s jistotou. Lidé v okolí si toho často všimnou a mohou se začít ptát, zda je v pořádku. Ve skutečnosti nejde o zdravotní problém, ale o vnitřní nejistotu. Důležité je přijmout, že bílá hůl není symbol slabosti. Je to nástroj samostatnosti. Čím více jí člověk důvěřuje, tím více energie může věnovat orientaci, plánování trasy, aktivit a běžnému životu místo neustálého boje s nejistotou a sám se sebou. Ono, když člověk důvěřuje svojí holi, neznamená to, že se vzdal zbytků zraku. Znamená to, že přijal nejspolehlivější způsob, jak se bezpečně pohybovat. A když člověk věří sám v sebe a své nabyté zkušenosti, má hned větší prostor se posouvat o krok dopředu, aniž by jej musel pokaždé analyzovat a rozebírat, jestli je to krok tím správným směrem.
Komentáře
Okomentovat