Respektování a pochopení potřeb zrakově postiženého

 Tento text přináší opět vhled do situací života bez zrakové kontroly. Jsou to příklady odžité od lidí, se kterými i já sdílím podobné zkušenosti. 

Žena v dlouhých šatech jde uličkou v kostele, je zády k nám. Vlevo vede malé  dítě, v pravé ruce vodicího psa. Obrázek je generován nástrojem AI

Emoce a prožitek

Ráda bych opět zdůraznila, že v mých textech nejde o to, abych ukazovala na nedostatky těch, kteří nemají zrakové postižení či abych upozornila na to, co dělají špatně. Cílem je realisticky zprostředkovat pocity, zážitky anebo pochody mysli těch, kteří stále překonávají překážky v podobě světa, který nemohou vidět. A tak jsou pro ně některé jeho záležitosti složitější a náročnější. 

Musejí denní aktivity provádět svým specifickým způsobem, což se pak potká svět vidícího a nevidomého, který se ne vždy musí setkat na stejné vlně. A tak píšu texty jako zpověď těch, kterých se to týká, aby intaktní veřejnost měla tušení, co lze při ztrátě zraku prožívat. 

Píšu je také proto, aby ti, kteří mají podobné zkušenosti či zážitky věděli, že nejsou ojedinělými jedinci, kteří takové situace prožili. A v neposlední řadě proto, aby texty nějakým způsobem předcházely nepříjemným komunikačním šumům tak, aby oba světy našly mezi sebou pochopení, toleranci a respekt. Je totiž třeba, aby na vzájemném pochopení pracoval ten, co nevidí, ale i ten, co vidí. Vždy probíhá interakce na obou stranách, která si často vyžaduje kompromis. Snažím se pokaždé vcítit do rolí obou skupin, ale jelikož sama nevidím, popisuji situace z pozice nevidomého.


Rolnička

Často se mě lidé ptali, proč můj pes má rolničku. I když měl dečku na zádech s označením vodicí pes. Každý si hned zřejmě nespojil souvislost, že když chybí zrak, tak nevidomí pracují převážně sluchem. A tak jsem se často dozvěděla, že pes je chudák, když mu to musí stále chrastit na krku. Pes určitě není chudák a ozvučen rolničkou je z důvodu toho, aby nevidomý měl o jeho pohybu přehled, kde se pes nachází, a tak věděl, jakým směrem jej má volat, kam se otočit a hlavně, když nevidomý neuslyší rolničku, tak ví, že se pes někde zastavil a škodí tam. 

Zrovna tak rolnička slouží k tomu, aby nevidomá matka identifikovala pohyb svého dítěte. Ať se jedná o stádium, kdy se začne plazit, ale i později, když chodí, když se pohybuje někde na hřišti, ale i např. na návštěvě. Matka, která nevidí, nemá jinou možnost být v kontaktu s dítětem. Nemůže s ním mít oční kontakt, nemůže si jej očima najít, a tak pohyb svého dítěte slyší pomocí rolničky. Může tak tím směrem zavolat, zamávat, ví, že dítě je v pohybu. Vydá se za zvukem rolničky, když chce mít s dítětem fyzický kontakt. Když se dítě plazí a leze, tak je to způsob, jak dítě nešlápnout či jinak nezranit, když slyšíme jeho pohyb zvukem chrastění. 

Pro nevidomého majitele vodicího psa, ale i matku je tedy velmi důležité vědět, kde se jejich miláček nachází a zda se pohybuje. U dítěte je to však ještě víc důležité, a tak si myslím, že není vhodné žádat nevidomou matku, aby dítěti sundala rolničku z nohy, protože ona právě ruší. Jistě, že nevidomá matka rolničku nechá i např. na veřejné produkci, protože i tam chce vědět, kde dítě je.

Chápu, že když rodina požádá nevidomou matku o sundání ozvučení dítěte, že to myslí dobře. Říkají, že na dítě dohlédnou, že se nemusí bát, že tedy rolnička není třeba. Logicky je to pravda, ale matka je pořád matka. I když si chvilku odpočine z neustálého soustředění a napínání uší, aby vyhodnotila prostředí, kde její dítě je, i tak stále chce mít přehled o tom, co dítě dělá a kde se nachází. I když je v prostředí vidících a milovaných lidí. Stále je dítě její a ona s ním chce mít kontakt. Proto je pochopitelné, že rolničku nechá na noze dítěte. Myslím, že i okolí by mohlo být takto tolerantní. Když vidí, že dítě má rolničku, není to rozmarem matky, ale jejím hendikepem. 


Bílá hůl

O přijetí, vnímání a nošení hole již bylo napsáno dosti, ale vezměme to dnes z jiného úhlu, i když se stigmatem bílé hole téma úzce souvisí. Párkrát se mi stalo, že když mě vedl vidící doprovod, většinou stran přátel a rodiny, že když jsem sahala po holi, tak mi bylo řečeno, ať ji nechám doma, že mě přece vede… Možná to bylo myšleno dobře, ať se s holí netahám, ať nemám další zátěž… Ano, nejsou to relevantní argumenty pro nenošení hole, ale je třeba je brát v úvahu. Ale je také dosti možné, že onen člověk nechtěl být viděn s nevidomým z různých důvodů, ať je to reakce okolí, co si známí pomyslí a jiné podobné důvody. 

Hůl má mj. funkci signalizační, kdy dává okolí najevo, že její nositel má zrakovou vadu. Přítomnost hole, byť pouze signalizační, tak uleví oběma chodcům, jednak vidícímu, ale i nevidomému v tom, že spěchající lidé najednou jsou více ohleduplní a vzorní vůči nositeli hole. Uvolní místo, udělají prostor či nabídnou pomocnou ruku. Také samozřejmě může nastat situace, kdy průvodce bude indisponován a nevidomý se tak ocitne bez možnosti se orientovat. Když však bude mít při sobě hůl, může sám hůl využít či její přítomnost napoví okolí, že je nevidomý, a tak lépe získá potřebnou pomoc, než kdyby musel vysvětlovat, že nevidí, ale zrovna nemá hůl u sebe. 


Jedinečnost 

Stává se, že okolí velmi často ví nejlépe, co je pro vás dobré. Setkávám se s tímto v souvislosti  s tím, že lidé mají tendence porovnávat schopnosti a dovednosti lidí mezi sebou. A tak pak vznikají nevyžádané rady a doporučení, že pro nevidomé je dobré to či ono. Že jeden konkrétní jedinec si udělal kurz maséra a teď žije v Praze. Další dojíždí do školy do Brna a zvládá to. A čeho že se bojíš s tou holí? Však nejsi jediný, kdo nevidí… Proč si nepořídíš všechny ty pomůcky, jako má ten člověk z televize? Proč nechceš studovat? Proč si nepořídíš vodicího psa, ten bude chodit za tebe…Mohla bych pokračovat v těchto tvrzeních. Vím, že velmi často jsou míněny v dobré víře danému člověku pomoci či jej nějak motivovat, aby byl samostatný a soběstačný. 

Jenže se může stát to, že tyto rady či nevhodné otázky budou mít úplně opačný efekt a více uškodí, nežli by pomohly. Proto jsem za, abychom se snažili co nejvíce respektovat své okolí, ale i sami sebe. Neklaďme na sebe velké nároky, neporovnávejme se mezi sebou, a hlavně se nenechme tlačit směrem, který nám není příjemný a komfortní.


Komentáře