Postup, čas a příprava v životě se zrakovým postižením

V tomto textu si popíšeme pár aspektů, které jistě neodmyslitelně patří ke každodenním činnostem, které zrakově postižení vykonávají. Chtěla bych upozornit na důležitost dodržení postupu, přípravy a potřeby času, pokud pracujeme bez zrakové kontroly. 


Linda stojí u zábradlí na terase a sleduje ruch na ulici v sídlišti. Fotka je černobílá



Sebeobsluha

Vykonávání rutinních činností denní potřeby patří do souboru aktivit, které spadají pod tzv. sebeobsluhu. Tento kurz patří do sociální rehabilitace. Kurz můžete absolvovat v rámci služeb Tyfloservisu, o.p.s. Ten zahrnuje nácvik různých činností, které souvisí s péčí o domácnost, péčí o sebe sama či péčí o dítě. Pod tato obecná témata spadá zvládání manipulace s vroucími tekutinami či pokrmy, příprava jídla, uspořádání si domácnosti svým potřebám, péče o zevnějšek, péče o oděv… Patří sem opravdu činnosti, které mohou intaktní veřejnosti připadat tak základní a triviální, že snad není možné provádět jejich nácvik. Ovšem, pokud náhle ztratíte zrak, pak je pro vás náročné vyčistit si zuby či si uvařit teplý nápoj, taktéž oblékání či stlaní postele může činit výrazné potíže.


Příprava

Pokud člověk se zrakovým postižením vykonává nějakou činnost, je pro něj strategičtější si připravit dopředu vše, co k oné činnosti bude potřebovat. Jedná se např. o přichystání pokrmů v kuchyni. Vždy je výhodnější si přichystat dopředu nejen suroviny, se kterými budeme pracovat, ale i náčiní, které k tomu budeme potřebovat. Vidící člověk koukne do skříně a vidí, co zapomněl či co potřebuje. Ten, kdo nevidí, má sice většinou v potravince takový systém, že zpravidla ví kde, co má. Ale i také já sama ověřuji, zda mouka, kterou jsem vzala, je ta, co jsem chtěla. Má-li člověk nádoby popsané bodovým písmem, je třeba, aby si hmatem přečetl, co je to za surovinu. Použije-li k identifikaci např. Penfriend, tak činnost opět nějaký čas zabere. Bude-li třeba k vaření koření, je opět třeba vyndat všechny konkrétní kořenky… Suroviny tedy můžeme identifikovat hmatem, čichem či pomocí technologií, i tak to ale vyžaduje větší časovou náročnost a určitý smysl pro systém a plánování. 

 

Systematičnost

Možná si řeknete, že přece každý ví, jaká je posloupnost po sobě jdoucích kroků např. při přípravě těstovin. Pro vidícího je to jistě logické a snadné, ale člověk, který je od narození nevidomý, neví, jak ta posloupnost má vypadat. Nikdy totiž neviděl, jak proces probíhá, nemohl sledovat zrakem, jak jdou činnosti po sobě. A tak se je musí naučit zrovna tak stejně, jako probíhá výuka čehokoli jiného. Velmi často se postup procesu nevidomí učí memorovat nazpaměť jako básničku, aby neopomněli nějaké kroky při přípravě např. pokrmů. Čím se samozřejmě činnost dělá častěji, tím se automatizuje. 

Soubor činností, které na sebe vzájemně navazují a mají logický sled, nejsou automaticky jasné každému. Někteří zrakově postižení musí hodně trénovat a učit se přemýšlet o následných činnostech, jak by měly na sebe navazovat. Způsob tohoto myšlení není automatický a je tedy třeba na tom pracovat či se postup učit zpaměti. Myslím si, a je to pouze můj postřeh, že i tento proces učení jde hůře s přibývajícím věkem.


Více samostatnosti vede k větší soběstačnosti

V tomto smyslu bych určitě doporučila rodičům nevidomých dětí, aby své potomky více zapojili do každodenních činností v rámci společné domácnosti. Vím, že rodiče mají kolikrát hodně práce a že chtějí, aby úkony šly rychle od ruky, že pomoc nevidomého může býti zlehka kontraproduktivní. Jenže, jak jsem psala výše, když činnosti nevidí, nemohou tak získat o nich zkušenost zrakem, pak ji musí okusit hmatem, a to tím, že si vše vyzkouší sami svým tempem a svými aktuálními možnostmi. 

Ano, aktivita trvá delší dobu, pravděpodobně se napoprvé hned nepovede, určitě se u toho nadělá více nepořádku – něco se rozlije, něco se rozbije, možná dojde i na zranění…Ale vše tohle je za mě úplně v pořádku. Člověk se zrakovým postižením se takto učí. Když bude činnost provádět častěji, pak se v ní zdokonalí. Získá hlavně nové dovednosti, které bude moci dále aplikovat a rozšiřovat v rámci péče o sebe sama. 

Pokud budeme chtít uchránit své zrakově postižené před zraněním, svou domácnost před zbytečným nepořádkem, pak v konečném důsledku ublížíme samotnému zrakově postiženému, jelikož nebude mít potřebnou praktickou průpravu v rutinních záležitostech denních potřeb, a tak se nedokáže efektivně postarat sám o sebe v budoucnu, ačkoli ztráta zraku toto rozhodně nevylučuje. 


Dopřejme tedy zrakově postiženému více času na veškeré činnosti, netlačme na něj, nenuťme mu metody, které spadají do světa vidících, pomozme mu při zkoušení nových věcí, nechme mu však prostor, ať si vše osahá a přijme potřebné informace ostatními smysly, které mu suplují zrak. 


Komentáře