Zrakové postižení: Témata, která se řeší

 Tento text přináší vhled do záležitostí zrakově hendikepovaných, které se stále probírají napříč věkovými kategoriemi, ale vlastně i časem. Zdá se, že jsou tato témata aktuální a potřebují nový vhled či zkušenosti od těch, kteří již mají nadhled a názor na danou věc. 

Speciální školství/inkluze

To, že se diskutuje o tomto tématu je vcelku pochopitelné, jelikož nástup povinné školní docházky se týká stále nových žáků, kteří mají zrakové znevýhodnění. A tak rodiče či sami studenti zjišťují, jaká strategie studia bude pro ně nejlepší. Avšak odpověď není tak jednoduchá a určitě ji nelze paušalizovat pro všechny zrakově postižené, a tak jim dát jeden všeobecný návod. 

Já sama jsem absolvovala základní školu pro zrakově postižené v Plzni, na kterou dodnes nedám dopustit. Velmi často v textech zmiňuji, že základní školní docházka byla pro mě velmi šťastným a spokojeným obdobím. Tenkrát jsme ještě neznali pojmy jako inkluze či speciální vzdělávací potřeby, ale zkrátka jsme byli děti, které špatně vidí. Někdo viděl lépe, a tak přečetl to, co jiný neviděl. Někdo potřeboval jít číst text z tabule až k ní, nikdo se mu za to nesmál. Potřebovali jsme více času, a tak se k tomu přihlédlo. Pomůcek bylo poskromnu, ale ten pocit, že nejsem sama, kdo má tak těžký zrakový hendikep, byl pro mě velmi cenný. 

V první řadě, dle mě, je třeba hlavně zohlednit schopnosti, možnosti a zrakovou vadu daného jedince. Někomu může více vyhovovat skupina stejně postižených, druhý bude preferovat spíše intaktní okolí, které mu může nastavit hranice k tomu, aby více rozvíjel své schopnosti, a nutil se tak vycházet ze své komfortní zóny. Dnes již můžeme využívat asistenty pedagoga, kteří pomáhají se speciálními potřebami žáka. Avšak si říkám, zda neustálá přítomnost asistenta neodtrhuje studenta od kolektivu, jedná-li se o studium na běžné škole. Zatímco pobyt na speciální škole může přispět k větší samostatnosti a soběstačnosti daného jedince. Na speciální škole se tak můžeme vyhnout dehonestaci stran „zdravých“ spolužáků, protože posměšky a ponižování mohou posléze jedince nepěkně poznamenat do dalšího života. Také na speciální ZŠ se žák seznámí s Braillovým bodovým písmem či základy prostorové orientace. 

V každém případě jsou potřeby každého z nás vysoce individuální a je třeba pečlivě zvážit každé pro a proti. Někteří nedají na inkluzi/integraci dopustit již na základním stupni vzdělávání, jiní si pochvalují integraci až na střední škole, ostatní absolvují celý vzdělávací proces v rámci speciálních škol. Rozhodně je vítané při rozhodování získat názory okolí, které má nějaké relevantní zkušenosti, ale v konečném důsledku je třeba vyhodnotit především sám sebe – schopnosti, naturel a potenciál. 

Schopnost a neschopnost

S umístěním na školu, řekla bych, úzce souvisí rozvíjení vlastních schopností a posouvání laťky tak, aby člověk nezůstal ustrnulý na jednom bodě. Mohlo by se zdát, že v komunitě stejně postižených není prostor k dalšímu rozvoji, že tam člověk uvízne na místě. Počet zrakově postižených v naší republice není tak velký, aby se skoro všichni neznali, a tak probíhá pomyslná rivalita neustále porovnávat a posuzovat naše schopnosti s dalšími jedinci. Proto někteří volí prostředí intaktního okolí, kde mají pocit, že je prostor dostatečně soutěživý a vybízející k větším výkonům. Což je naprosto v pořádku, má-li člověk na to povahu, odhodlání a soutěživost. Avšak k srovnávání a porovnávání svých schopností s ostatními může docházet i uvnitř skupiny stejně hendikepovaných. Zde to pak může vzbuzovat negativní pocity stran toho, že jeden umí více než druhý, ačkoli oba mají stejnou zrakovou vadu. 

Tady chci ale zdůraznit to, že jsme hlavně lidé s city, sny, zkušenostmi, s IQ, EQ, možnostmi… Formuje nás prostředí, rodina, sociální a ekonomické podmínky. Nejsme tedy pouze hendikep, dle kterého máme tendence se porovnávat. A tak se neporovnávejme, mezi zdravými jedinci jsou přece tací, kteří umí to a zase jiní, kteří umí ono. Je to tak v pořádku, společnost je více variabilní. A tak by to mělo platit i mezi těmi, kteří mají nějakou formu hendikepu. Respektujme danou míru dovedností našeho okolí a snažme se býti nejlepší verzí sami sebe. Já se snažím vždy soutěžit tak maximálně sama se sebou a posouvat svoje hranice a možnosti bez ohledu na to, co si o tom myslí všichni okolo. 

Chůze s bílou holí

Schopnost samostatného pohybu je jednou z disciplín, která budí právě soutěživé prostředí. Jeden se zvládne pohybovat všude, kde si usmyslí, zapne navigační aplikaci, vezme do ruky bílou hůl a vyrazí. Druhý má však pouze pár tras, které chodí, na ty, které nezná, si netroufne, a tak si zavolá doprovod či si zaplatí průvodcovské služby. Někdo chodí s bílou holí tak rychle, že občas zaslechne, že není možné, že nevidí, když se pohybuje tak rychle a jistě. Jiný je nevidomý od narození a jeho chůze je spíše váhavá a kolíbavá… Jeden se zvládne nebojácně pohybovat v neznámém prostředí, dalšímu adaptace trvá mnohem déle. 

Odlišná úroveň není však způsobena tím, že by se daní jedinci málo snažili, špatnou edukací ani leností. Jsme opět u toho, že jsme každý individuální, a tak se to, co zvládáme projevuje také různorodě. Ten, kdo se nebojí, ať vyrazí do neznámého terénu. Ten, kdo má obavy z neznámého, nechť si domluví doprovod, od toho tady tyto služby existují. Nikdo by však neměl polemizovat nad schopnostmi druhého a nikterak je hodnotit. Již jsem vyslechla tvrzení, že je daný člověk schopný a zkušený, ale místo toho, aby se pokusil trasu zdolat sám, tak si raději zavolá průvodce…A ptám se, proč by si jej nezavolal? Pro jeho bezpečnost, minimalizaci stresu či rychlé vyřízení záležitostí je to přece ideální volba. Komu by měl dokazovat, že to zvládne? Okolí? K čemu by to danému člověku bylo, když jemu by to způsobilo tak akorát diskomfort? Vše tedy čiňme pro svoji spokojenost nikoli pro to, co si o nás pomyslí ti druzí. Co si myslí druzí o nás, není naše věc a nemělo by nám na tom toliko záležet.