Když má člověk nějaký druh hendikepu, tak je nasnadě to, že díky svému znevýhodnění bude potřebovat v různých situacích svého života pomoci. Může to být pomoc od blízké rodiny, od sociálních služeb k tomu určených, ale i například od zcela neznámých lidí na ulici. V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad tím, jak je snadné či nesnadné o pomoc požádat.
Příbuzní a kamarádi
I když je člověk v rámci možností samostatný, tj. dojde si tam, kam potřebuje, má naučené trasy, a tak potřeba samostatného pohybu je pokrytá. Zvládá základní sebeobslužné činnosti tak, že vládne své domácnosti tak, aby pokryl své potřeby. Tím, že však je jeho život redukovaný na přijímání informací, vykonávání všech úkonů, studium, péči o dítě, výkon zaměstnání bez zraku, tak u všech těchto aktivit se najde vždy něco, u čeho člověk potřebuje pomoci.
Pokud má člověk empatickou rodinu či blízké přátele, u kterých ví, že je může požádat o pomoc, aniž by musel vysvětlovat a uvádět dlouhá vysvětlení, proč ji potřebuje, pak má velké štěstí. Je to o vzájemných vztazích a přijetí toho, že jeden z vás má hendikep, se kterým se všichni učí pracovat a ví, že hendikepovanému je třeba pomáhat, bude-li pomoc potřebovat.
Když blízcí a přátelé nepomohou…
Jsou situace, kdy rodina ani přátelé pomoci nemohou. Možná proto, že nechtějí, nejsou z nějakého důvodu k dispozici, či je úkon natolik specializovaný, že je v kompetenci sociální služby, která má potřebné vzdělání a zkušenosti s daným hendikepem, že dokáže pomoci. Já sama mohu poprosit o pomoc moje rodiče, nejlepší kamarádku, mám vidícího manžela, ale i tak se sejdou události, že o pomoc musím požádat službu, která se na to specializuje. Mám nyní na mysli např. Průvodcovskou a předčitatelskou službu, kterou využívám v Plzni v TyfloCentru. Vím, že jejich pracovníci jsou vyškolení a mají zkušenosti s doprovázením člověka se zrakovým hendikepem. Nemám ostych si tuto službu objednat, je to služba placená, a tak k tomu přistupuji jako ke každé jiné službě. Obě smluvní strany znají své povinnosti a zásady vůči druhému, tak nevznikají žádné třecí plochy v podobě nějakého projevu vděčnosti a zavázanosti vůči druhému za jeho služby. I když mám kurz prostorové orientace a konkrétně s vodicím psem jsme nachodili stovky kilometrů samostatně, jsou dny, kdy vím, že se na samostatný pohyb necítím, pak přichází objednání průvodcovské služby, za což jsem já velmi vděčná.
Pomoc od kolegů či známých
U rodiny a blízkých přátel může ale nastat ten problém, jak to bude s kompenzací za poskytnutou pomoc. Většinou tito lidé nechtějí za ni nic, ale i tak jim chci poděkovat za jejich pomoc. U příspěvku na péči se uvádí člověk, kterému za jeho služby můžete přispět právě z tohoto příspěvku. Dlouhé roky jsem tam měla svoji nejlepší kamarádku, která mě pravidelně doprovázela na různá soustředění, konferenci či pobytové akce. Platila jsem jí pobyt a cestu, ona mi pomáhala, když bylo třeba, hlavně tedy při orientaci v prostoru, ale také měla čas pro sebe, kdy se mohla věnovat svým zálibám, a tak byly obě strany spokojené.
Rodina žádné dary nechce, ale i tak občas člověk koupí něco dobrého, přinese ovoce, pořídí občerstvení, zaplatí nějaké drobnosti…I když to ti, kteří pomoc poskytli, nechtějí, dám ráda najevo, že si jejich pomoci vážím a neberu ji jako samozřejmost.
Náročnější však je situace, když potřebujete pomoc od někoho, kdo není zcela blízký či z nějakého důvodů neví vše, o tom, jaký má člověk hendikep. Také jsem zažila situace, kdy člověk věděl, že mám hendikep, ale z nějakého důvodu předstíral, že o tom slyší prvně či nechápal, proč potřebuji pomoc v tak přehledné situaci, pro něj samozřejmé. A tak nastal kolotoč vysvětlování, že nevidím, že bych ocenila jeho pomoc aj. V situaci, kdy člověka vídáte pravidelně a on stále ignoruje váš stav, je frustrující až demotivující si takovému o pomoc říkat. Posléze si člověk rozmýšlí, zda si o pomoc říci vůbec někdy někomu.
Paradoxně se může stát, že se pomoci dostane vřeleji od neznámých lidí na ulici než od těch, s kterými se setkáváte pravidelně. Tím však nechci říci, že když potřebuji zjistit, zda je zelená na semaforu, zrovna nefunguje akustické oznámení, že jsou zrovna k dispozici zástupy lidí, kteří mi to chtějí říci. I když vím, že nejsem sama na přechodu, náhle nikdo neslyší, anebo neví, co mají odpovědět. Také jsem se již doslechla, že bych měla sedět doma, když nevidím, a ne chodit ven, kdy si můžu ublížit. Většinou však mi bylo vždy ochotně pomoženo.
Vnitřní boj
Úplně ale chápu, pokud člověk obdrží pár nemístných poznámek, když je zrovna v situaci, kdy potřebuje pomoc, že si příště rozmyslí o ni požádat. Což pak ale může mít negativní dopad na člověka samotného ve vztahu k lidem, ale i k sobě samotnému ve smyslu méněcennosti. I když je to velmi těžké zvlášť, když má člověk hendikep, měl by si každý vážit sám sebe, znát svoji cenu bez ohledu, co se dozví od okolí. To, co se dozvíte od druhých, vypovídá pouze o nich nikoli o vás.
Je ideální, když každý z nás umí vyhodnotit své možnosti a v případě toho, že zjistí, že jsou nad jeho síly, říci si s důstojností o pomoc. Určitě se nestyďte za to, že jste o pomoc požádali, jelikož v případě, že by člověk přišel k nějakému úrazu či k nevratné události tím, že byl hrdý, stydlivý či rozpačitý o pomoc požádat, tak by akorát litoval, že se nerozhodl jinak. Nelze dát univerzální radu, jak při rozhodování o požádání o pomoc postupovat. Zapojila bych rozum, ale i srdce. A pokud jsou lidé, kteří nechápou potřebu pomoci druhým, pak je to pouze jejich boj.
Komentáře
Okomentovat