Situace ze života se zrakovým postižením

 Přináším opět pár příkladů zkušeností běžného dne, se kterými se může potkat někdo, kdo má zrakový hendikep. Příklady slouží pro demonstraci toho, co se může v životě stát a pro inspiraci někomu, jenž by mohl text číst, aby se těmto komentářům či připomínkám vůči postiženému mohl vyvarovat. Je to také takový vhled do rozličných světů, které spolu nějakým způsobem interagují. 


Žena s vodícím psem stojí (zády k nám) na cestě vedle železnice a hledí k západu. V pozadí jsou vidět hory zalité západem slunce. Obrázek je vytvořen pomocí AI.



Rozličné světy

Tím, že píšu příklady odžitého a zkušeností těch, kteří se potýkají se zrakovým postižením, nechci určitě někoho dehonestovat. Je mi naprosto jasné, že všichni jsme na tomto světě poprvé, a děláme prvně rozhodnutí, získáváme zkušenosti postupným učením a žitím, tudíž nikdo nemůže vědět vše zvlášť, když se s danou problematikou setkává poprvé. A tak jedná přesně tak, jak si myslí, že by jednat měl. Texty také slouží k tomu, aby ti, kteří by se mohli setkat s někým, kdo špatně vidí, měli praktický návod, jak by s tímto jedincem mohli jednat, aby to bylo vůči němu přívětivé. Určitě nechci tvrdit, že komunikační přešlapy dělá intaktní veřejnost schválně, aby naštvala chudáka nevidomého. Nicméně však se potkáme se situacemi, které nejsou zcela korektní. Ty však jsou v kompetenci daného člověka a jsou často dány pouze naturelem, výchovou a prostředím. Nechci je tedy schvalovat, ale mluvit o nich, aby se jim případně předešlo a aby ti, kteří je zažili, věděli, že v tom nejsou sami, že i jiní zrakově postižení řeší podobné nekomfortní situace. 


Aktuální stav

Někdo je spíše introvert, jiného je zase plný prostor všude tam, kam přijde. Jeden je silný jako skála, nic se ho nedotýká, druhý je více emocionální, a tak si bere vše k srdci a pláče doma do polštáře. Bohužel nikdo z nás neví, jak ten druhý bude reagovat na naše prohlášení, které třeba původně nemělo být myšleno hanlivě.  Nikdy nevíme, co si člověk aktuálně v sobě řeší, co prožívá, jaké má starosti, a tak u toho, koho neznáme, bychom možná měli zachovávat více profesionální a konverzační téma bez našich osobních připomínek a dalších poznámek. Samozřejmě chápu, že je toto velmi těžké rozlišit a poznat. 


K čemu je studium? 

Nedávno mi v Messengeru přistál dotaz od úplně neznámé ženy, že si přečetla můj příběh a že jí není vůbec jasné, proč jsem věnovala tolik energie studiu, když nevidím, k čemu mi to vlastně je? Přiznám se, že mě dotaz překvapil, i když ne vlastně tolik, protože i při mém studiu na VŠ jsem se s tímto setkala. Proč chci studovat, když na to nevidím? 

Touha po tom získat nové vědomosti, objevit nepoznané, obohatit se nejen znalostmi, ale i zkušenostmi, novými příležitostmi a lidmi, není přece záležitostí funkčního zraku, ale nějaké člověčí přirozenosti. Já chtěla studovat, vždy mě bavilo psát si poznámky, sepisovat různé seminární a předmětové práce, učit se a zjišťovat pikantnosti v daném předmětu. Chápu, že každý to máme jinak, někdo cestuje, jiný miluje vaření, další žije hudbou, ale to stále nesouvisí se zrakovým postižením. Proto mi přišel dotaz nestandardní zvlášť, když jsem s dotyčnou nikdy předtím nekomunikovala. 


Stále doma

Další zpráva, co jsem četla na svých sítích, bylo konstatování, že dotyčná by tedy slepá být nemohla, protože to nemůžete jít do kina, do restaurace, do baru s přáteli, jak byste se potom vraceli domů? To musí být strašný život být stále doma… Mimochodem být prakticky nevidomá také není moje svobodná volba, já si to nevybrala, ale snažím se s tímto celý svůj život kvalitně pracovat. 

Překvapilo mě, že i v dnešní době si stále někdo tohle myslí. Přijde mi, že nevidomí jsou ve veřejném prostoru poměrně vidět ať s bílou holí či vodicím psem. Na všechny tyto zprávy se snažím odpovídat a vysvětlovat je, aby tyto mýty stále nekolovaly veřejností. Jak jsem psala, dotazovatel neměl zkušenost, pouze svou představu a domněnku. Tudíž vysvětluji, i pomocí mých článků, že zrakově postižení hojně studují, aby se uplatnili na trhu práce, aby získali bohatší přehled, větší hodnotu třeba sami pro sebe aj. Zrovna tak chodí ven s přáteli, jezdí na výlety, pobytové akce, ale i chodí do kin a divadel, i když představení třeba jen poslouchají. Socializace je stejně důležitá pro ty, co vidí, ale i pro ty, co mají se zrakem problém. A ti, kteří nemohou sami přijít, neaplikují samostatný pohyb a prostorovou orientaci, tak mohou využít placené průvodcovské služby či služeb různých dobrovolnických agentur, které poskytují dobrovolníky i právě na doprovázení těžce zrakově postižených. 

 

Ale já jsem vás viděla…

Tato poznámka od úřednice mi přijde už dost přes čáru. Když přišla moje známá žádat z důvodu těžkého zrakového postižení o příspěvek na Úřad práce, tak jí úřednice řekla, že jí viděla venku, ale naštěstí pro ni byla s doprovodem…Alarmující na tom je, že kdyby známá šla s holí sama, což je naprosto přirozené, tím slepota nezmizí, tak by zřejmě úřednice zkoušela triky, jak jí příspěvek nepřiznat, jelikož pravděpodobně nemá takové postižení, jak tvrdí, když může chodit sama… Samozřejmě aktuální zdravotní stav je vždy podložen zdravotní dokumentací žadatele, ale školený pracovník by neměl takové poznámky vypouštět z úst. Jelikož citlivý jedinec nabyde dojmu, že mu úřednice tvrdí, že si své postižení vymýšlí, když chodí ven… Opravdu si sociální pracovník, který měl praxi s různými postiženími během svého studia, myslím  úřednici na ŮP, myslí, že dávka je podmíněna sezením doma a civěním do čtyř stěn? 


Ale vy koukáte do telefonu…

Nejsem sama, a není to poprvé, co mi někdo v okolí říkal, že určitě vidím, když koukám do mobilu. Ano, mám ho před obličejem jako zdravý člověk, ale objektivně na něm nevidím nic, resp. Pouze to, že svítí obrazovka. Ale držím jej zpravidla jako všichni ostatní. Na hlučném místě jej ale dávám blíže k uchu, abych lépe slyšela hlasový výstup. Někteří zcela nevidomí dokonce vypínají obrazovku, aby šetřili baterii, protože stejně na obrazovce nic nevidí, a tak přirozeně okolí reaguje tím, že upozorní na to, že máte černou obrazovku, tak přístroj zřejmě nefunguje. Což mi připadá vcelku logické a pochopitelné, jelikož těžko bude běžný uživatel znát pokročilá nastavení telefonu jako clona obrazovky.

Takže lidé, kteří mají těžké zrakové postižení využívají technologie úplně ve stejné míře, pouze k tomu využívají sluch a hmat. Tudíž rozporovat míru zrakového postižení na základě práce s telefonem není na místě. 


Jestlipak víte, že…?

Poslední příklad je spíše asi takovým folklórem místa, kde se příhoda udála. Moje známá prakticky nevidomá od narození začala chodit s mužem bez postižení. Našli v sobě zalíbení, a tak se chystalo ke stěhování do společného bydlení v jedné vísce. Shodou okolností ve stejné vsi bydleli i rodiče ženicha. Sousedka rodičů ženicha měla tu drzost a šla na návštěvu s tím, zda oni rodiče vědí, že jejich budoucí nevěsta nevidí, co si o tom myslí a zda to tak nechají… Věřím, že podobné zkušenosti se najdu napříč spektrem zrakově postižených. Posouzení situace nechám na vás…

Nabídla jsem opět pár různorodých příkladů z interakce se zrakově postiženým. Některé mohou být snad poučné, další jsou spíše nevhodné až neuvěřitelné a dosti drzé. Tak či tak, věřím, že přečtení těchto řádků může přinést osvětu a pochopení mezi světy vidících a nevidomých. 


Komentáře