Problematika zrakového postižení: Pocity, zkušenosti a postřehy

 V tomto textu bych se ráda podělila o to, jaký průběh mělo moje zrakové postižení. V rámci tohoto jsem musela čelit různým výzvám a překážkám, které mě dostávaly do nekomfortních situací.

Výhoda či přítěž

V jedné diskuzi zmiňovala pisatelka, že když přišel její muž o zbytky zraku, kterými mohl číst text, tak se mu paradoxně ulevilo, pro což jeho okolí nemělo pochopení. Tahle věta mě zasáhla asi více, než bych si bývala myslela. Musela jsem s pochopením připustit, že si přesně umím představit, jak se dotyčný cítil, a že naprosto chápu, jak to onen muž prožíval, když očima najednou číst nemohl, a v jakém ohledu mu to přišlo úlevné. Vysvětlím to na mém příkladu. 

Od narození mám dle WHO zrakovou ostrost na úrovni praktické slepoty. Nicméně za mého dětství se mojí vadě říkalo, že jsem slabozraká. Měla jsem brýle o tloušťce nejprve 10dpt, posléze až patnáct. Bojovala jsem s glaukomem, vadami na rohovce, odchlípenou sítnicí a dalšími vadami, které byly následky raných očních operací. Nikdy jsem nic jiného nepoznala, co se týče „normálního vidění“, a tak mi stačilo to, co jsem měla. Nemůžete toužit po něčem, co neznáte a nikdy jste nepoznali.

Pohybovala jsem se samostatně bez bílé hole s tím, že jsem byla schopná postřehnout auta až při bližší vzdálenosti ode mně, a tak jsem kombinovala zbytek zraku a sluch. Nutno říci, že dříve nebyl provoz tak hustý, aut bylo méně a nejezdilo se tak rychle jako dnes Našla jsem si svůj systém, abych se pohybovala co nejvíce bezpečně a efektivně. 

Práce s textem

Jelikož mám velmi silný nystagmus, tak číst text delší dobu mi vždy činilo obtíže. Nystagmus je rytmický kmitavý pohyb očí, který nelze ovlivnit a je velmi rušivý. V mládí jsem si tolik neuvědomovala, že nerada pracuji s textem, jelikož je tato činnost pro mě velmi namáhavá a vyčerpávající. Člověk byl příliš mlád na to, aby si řekl, že potřebuje pauzu, že se mu špatně pracuje či že nemůže dále pracovat, jelikož oko potřebuje pauzu na zklidnění. Velmi často jsem přečetla např. dvě věty a musela se dívat jinam, jelikož čím více jsem se soustředila na text, tím více oko kmitalo. A tak jsem stále přemáhala něco, zač nemohu, s čím jsem nemohla pracovat a co jsem nemohla v žádném případě ovlivnit. 

V prvních letech na základní škole jsem měla velmi malé množství optických pomůcek, vlastně žádné. Kromě lupy, která zvětšovala 3x, si nic jiného nepamatuji. Na druhém stupni základní školy jsem měla k dispozici již přenosnou lupu s osvětlením a stolní kamerovou lupu, která mi práci s textem rozhodně usnadnila. 

Nicméně si pamatuji, jak jsem měla vždy obavy, že budu muset číst delší úsek textu, že bude písmo moc malé, já se v něm budu ztrácet, a tak mi čtení půjde ještě hůře. Když jsme četli např. věty v pořadí, jak jsme seděli v lavici, tak jsem si to snažila připravit dopředu, ať pak nezdržuji luštěním textu, když na něj musím dlouze zírat, protože se mi třese oko. Tyhle pocity a problémy jistě nejsou v pořádku zvlášť, když jsem chodila na speciální školu pro žáky se zrakovým postižením. Jenže v té době jsem s těmito aspekty života s postižením neuměla pracovat, chtěla jsem vše stíhat stejně rychle jako ostatní, nechtěla či nemohla jsem si přiznat, že hodně špatně vidím, a to je přece spojeno s jistým omezením.. A tak jsem byla stále v napětí, kdy bude delší úsek textu, s kterým se bude muset pracovat. Není to tak, že jsem celou základní školu prožila ve stresu, to naopak. Větší únavnost a rychlejší kmitání oka jsem pociťovala až po delší práci, hlavně tedy při českém jazyce. Ale i tak jsem stále hlídala, zda mám dost světla na čtení, zda mi někdo nestíní, zda zrovna daný text není menší, než bych potřebovala, zda zrovna není rytmický pohyb rychlejší než jindy… Píšu stále o oku, v tu dobu jsem využívala ke studiu oko jedno, druhé bylo takřka slepé, časem jsem na něj oslepla úplně. 

Tím, jak se zrak zhoršoval, tak mi i práce s textem činila větší problémy. Už v té době jsem omezovala volnočasové čtení knih či časopisů, raději jsem si vždy nechala něco přečíst od druhých, neboť po dni ve škole, bylo pro mě koukání dobrovolně do dalšího textu příliš náročné. 

Na gymnáziu to bylo o to těžší, že jsem byla v integraci a nikdo neměl zkušenost se vzděláváním někoho, kdo má speciální potřeby. A tak jsem musela více pracovat a více dřít. Dodnes si pamatuji, spíše nepamatuji, písmenka v čítance, která byla tak malá, že ani s lupou jsem je přečíst nemohla. Nicméně vyučující češtinu pochopila, že není úplně nutné nechat číst studentku, která velmi špatně vidí, když má ve třídě dalších třicet žáků. Ale i tak jsem se  stále snažila nějak text sledovat a držet krok s třídou. Pokud celý den namáháte něco, co je poškozené a špatně funkční, pak si umíte představit, že mě často bolela hlava, oko, cítila jsem se vyčerpaně, unaveně a frustrovaně. 

Jsem typ, co miluje různé ruční zápisky, všelijaké psací potřeby, sešity, zvýrazňovače a jiné pomůcky, s kterými se dá text upravit a vylepšit. Abych právě nemusela tolik číst, tak jsem si hodně hrála s úpravami textu tak, abych měla barevné nadpisy a důležité informace podtrhané. Časem jsem si začala tisknout výpisky z poznámek větším písmem a opět jsem zvýrazňovala. Tahle moje záliba však netrvala dlouho, leč brzy jsem o své zbytky zraku přišla natolik, že s textem již nebylo možno pracovat. 

Takto zpětně si velmi dobře uvědomuji, že to bylo pro mě náročné a vyčerpávající období, ačkoli jsem studijní typ, kterého učení se něco nového baví pořád. Vlastně bych studovala stále něco, ale když si představím trable v podobě práce s textem, což je v dnešní době digitalizace potřebného, tak už se do dalšího studia pouštět nebudu. 

Čtení sluchem

Dnes již nečtu očima žádný text, využívám sluch k jeho vstřebávání. Pracuji tedy s hlasovým výstupem a převodem tištěné předlohy do podoby digitální. Čtu velké množství knih, které jsou právě v digitální podobě či načtené lidskými mluvčími. 

Tím, že již nemůžu pracovat očima, tak jsem se vrátila díky audioknihám k zálibě ve čtení, protože mě již nevyčerpává soustředit se na text a na to, jak dlouho jej budu moct číst. Velmi mi chybí psaní rukou poznámek do sešitu, zaznamenat si něco na papír, být se svými myšlenkami a textem, který si člověk sám napsal. Chybí mi penál plný tužek, fixů a zvýrazňovačů. Chtěla bych si podtrhávat, zabarvovat, střídat propisky a barevné papírky. Ale nepostrádám právě tu námahu spojenou s koukáním na text, se soustředěním, s hledáním vhodného zdroje světla…Často jsem chodila k oknu, pod rozsvícené světlo či jsem se pokoušela všechny domácí úkoly plnit ještě za denního světla. 

Chápu lítost rodiny a okolí nad tím, když člověk přijde o zrak, který využíval k soběstačnosti a samostatnosti. Postupná ztráta zraku je vždy náročná a stresující, ale z výše popsaného dokážu velmi dobře pochopit, že muž zmiňovaný v diskuzi, pocítil jistou úlevu, když již nemusel předčítat text očima, kdy mu očividně tato činnost způsobovala stres a vyčerpání, což jsem já měla velmi podobně. A mám tuto činnost spojenou s negativními vzpomínkami. 

Dnes je doba úplně jiná. Je rozsáhlé množství pomůcek na práci s textem, máme k dispozici odborníky, kteří pomohou jak s výběrem, tak zaškolením v práci s nimi. Lze absolvovat množství kurzů v rámci technické gramotnosti.  Jsou k dispozici různá podpůrná opatření pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami a organizace, které pracují s lidmi se zrakovým postižením, a poskytují odborné poradenství. 

Už bych ale nechtěla nikdy dopustit, abych musela přemáhat to, že špatně vidím, že mám těžké zrakové postižení. Chtěla bych, aby si ti, kterých se to týká, si uměli říci, že konkrétní práce pro ně není komfortní, že na danou věc nevidí, že je konkrétní text příliš malý, špatně čitelný, že mají málo/moc světla, že potřebují více času, aby se mohli soustředit, a také naopak, že potřebují pauzu, jelikož jejich zrakové možnosti jsou momentálně vyčerpány. 

Je důležité nebát si přiznat to, že má člověk hendikep, a to ho limituje. Jedinec by měl vykonávat činnosti svým tempem bez ohledu na to, jak pracuje okolí, hlavně by se měl člověk soustředit sám na sebe, na své pohodlí a spokojenost, bez ohledu na to, zda je to pro druhé příliš pomalé, odlišné či nepochopitelné. Snažme se pracovat na sobě, pro to, abychom my sami byli spokojení, aniž by na nás museli tlačit nároky druhých či pocit, že bychom činnosti měli dělat jinak, když to ostatní také zvládli. Každý jsme jedinečný, máme jiné možnosti, jiné podmínky, dovednosti a zkušenosti. Řiďme se tedy tím a nikoli názorem okolí.