Ve svých textech často píšu o problematice prostorové orientace a samostatného pohybu. Již víme, jaké pomůcky můžeme při mobilitě využít. Víme, že často doprovází zrakově postiženého vodicí pes a jaké druhy bílých holí rozlišujeme. Následující řádky popíší nečekané komplikace, které nás mohou při samostatné chůzi potkat.
Využití ostatních smyslů
Člověk, který má problém se zrakem, využívá při svém pohybu bílou hůl, díky které získává informace o trase před sebou. Díky odezvě z hole ví, jaký povrch má pod nohama, z jakého materiálu jsou vrata, která využívá jako orientační bod, zda zrovna ťukl holí do zaparkovaného vozu či akorát minul popelnici (plastovou nebo kovovou). Pozná, zda nastala změna povrchu, zda stojí na trávníku, zkrátka si vykrývá s holí prostor zhruba od pasu dolů. Má-li člověk s sebou za parťáka vodicího psa, pak ten je schopen detekovat i vysoké překážky, tj. i nad výšku hlavy jedince.
Holí tedy využijeme maximálně hmat, k dispozici máme ještě sluch, ale i čích. Sluch již využíváme, když posloucháme, jak zní hůl na různých površích, a tak zjišťujeme, co máme pod nohama. Sluch ale také používáme, abychom identifikovali, zda se pohybujeme správným směrem. A to - jestli slyšíme tramvaj ze správného směru, jestli kostelní zvon nám zní za zády, zda štěkající pes v zahradě je po straně pravé či zda dětské hlasy ze hřiště jsou ve směru přímém apod. Čich využíváme na stejném principu, a to např. tak, že míjíme pekárnu, drogerii či pivnici, které mají své specifické pachy. Na naší trase jsou to pro orientaci důležité body, podle kterých poznáme, že se naše kroky ubírají správným směrem, a my úspěšně směřujeme k cíli.
Nečekané komplikace
Na trase nám tedy běží takový itinerář, jehož body po jejich absolvování odškrtáme, a postupujeme systematicky dále. Někdy se však stane, že přijde na trase nemilé překvapení, které může probíhat v podobě náhlé terénní nerovnosti, nečekaného výkopu či změny povrchu, což nás může rozhodit tak, že najednou pochybujeme o tom, že jsme na správném úseku a v dobrém směru trasy.
Někdy však dojde k oslepení smyslů, což je pro mě mnohem více nepříjemné než terénní nerovnosti. Nedávná příhoda na trase mě poměrně vyvedla z rovnováhy, i když jsem byla na místě, které jsem dobře znala, i tak mě překvapilo, jak jsem byla během vteřiny dezorientovaná a svým způsobem ztracená.
Jednalo se o to, že v místě, kde jsem procházela rekonstruují pavilon, kdy zrovna aktivně využívali nějakou brusku či jiný podobný hlasitý nástroj. Hluk byl tak intenzivní, že jsem nedokázala najednou vnímat nic okolo, žádné orientační body a znaky. Nebylo mi jasné uspořádání prostoru, jen zvuk té řezačky se pomalu pohyboval, jak jsem se pohybovala já. Problém byl, že jsem ani neslyšela zvuk hole, protože zkrátka nebylo slyšet nic dalšího – pouze vysoký zvuk pracujícího nástroje. Držela jsem se tedy rozhraní tráva/dláždění, kdy na jeho konci byly schody, do kterých hůl narazila. Na konci cesty bylo třeba zazvonit, ohlásit se do mikrofonu a otevřít si dveře po zaznění signálu. Jenže opět nebylo nic slyšet…
Najednou jsem byla tedy zbavena nejen zraku, ale i sluchu, který významně využívám. Měla jsem k dispozici hůl, její zvuk mi také ale nepomohl, leč nebyl slyšet. Tím jsem si také po dlouhém čase uvědomila, jak zvuk, který hůl přenáší, je nepostradatelný a hojně využívaný. Bohužel bylo třeba absolvovat i cestu zpět, jelikož v cílové stanici jsem se zdržela pouze pár minut. Zpět jsem to zvládla, řekněme, více s elegancí, jelikož jsem již věděla, co mě čeká.
Popeláři a sekáči
Podobné znepříjemnění zažívám pravidelně, když se potkám v ulici s popeláři, jejichž auto je opravdu hlučné a samotné vyprazdňování kontejnerů též. Vždy čekám, až si budu jistá, že je možné přejít, že mě popelářský vůz neruší, jenže on zrovna objíždí všechna stanoviště v ulici, tak je to na delší čas. Občas i samotný vůz stojí přesně tam, kam potřebuji jít.
Avšak větším problém při mém pohybu jsou traktůrky při sečení trávy, ale i samotní muži se strunovou sekačkou, jelikož při sekání není slyšet vůbec nic. U oněch jezdících sekáčů je ten problém, že mám vždy strach, že jedou po chodníku a pronásledují mně. Tohle je samozřejmě myšleno s nadsázkou, věřím, že oni mě vidí, když já ne, ale pokud nemáte nad prostorem zrakovou kontrolu, pak vytváříte takové fantastické konstrukty o pronásledování zběsilými sekáči trávy. Nejen, že neslyším nic, ale také nevím, odkud mě najednou překvapí. Častokrát se totiž objeví závratnou rychlostí ze strany, kde by je člověk absolutně nečekal.
Když jsem chodila venčit mojí Cilku, tak jsme vždy raději chodily jinou stranou, protože jsem měla obavy jí vypustit, když jsem neměla absolutní představu o tom, kde zrovna sekající muži se svými vozy řádí. Těmito řádky jsem chtěla přinést vhled do toho, s čím se můžeme bez zrakové kontroly potýkat v situacích, kdy se pohybujeme samostatně, jaké nečekané překážky nás mohou potkat, s kterými se musíme operativně vypořádat.
Komentáře
Okomentovat