Popis zrakově postiženého potěší

 

V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad významem popisování předmětů, prostředí, osob a zkrátka všeho vizuálního v přítomnosti člověka se zrakovým postižením. Občas se mi zdá, že tento aspekt komunikace mezi vidícími a lidmi se zrakovým hendikepem je opomíjen či šizen. 

Potřeba popisu

Jelikož již více jak 20 let ztrácím zbytky zraku, se kterými jsem se narodila, tak potřeba přiblížit mi okolí, předměty, situace, prostředí či osoby, roste. Jsem velmi vděčná, když se dozvím i detaily, které nemůžu ze svého okolí přijmout jinak než vizuálně, když tedy nevidím, pak informace přijímám od někoho, kdo mi to poví. Pravda je, že zrakově postižený může např. hmatem, sluchem či čichem získat o předmětu nějaké vstupní informace, ale samozřejmě svět není složen jen z toho, co se dá uchopit rukama, slyšet či čichat. A tak je třeba věnovat se i detailům a podrobnostem o našem světě.

Fantazie pracuje

Když jsem nosila silné brýle, mohla se samostatně pohybovat, četla jsem text pomocí lupy do ruky, tak jsem se málo doptávala na podrobnosti o věcech kolem mě. Měla jsem pocit, že to, co vidím 13 dioptriemi je dostačující. Občas se mi ale stává, že si myslím, že věc nějak vypadá, ale ona vypadá úplně jinak. A to jednak proto, že jsem ji mylně vnímala díky svému špatnému zraku, ale také proto, že špatný zrak kompenzuji fantazií. V tomto případě, že platí, že přání je otcem myšlenky. 

Detaily vždy potěší

Proto apeluji na všechny své blízké, aby se sami od sebe snažili mi popisovat věci, na které reagují, které vidí, abych také měla představu o světě. Vím, že to pro vidícího není lehká ani přirozená věc, ale oceňuji snahu. Nedávno mě potěšil manžel mé kamarádky, když mi společně gratulovali k narozeninám, že za gratulací připojil hned popis květiny, kterou mi dával. Já mohla pouze vidět, že je žlutá, ale hned jsem věděla, že jsou tam růže a frézie, což bylo velmi milé. 

Stává se, že se lidé mezi sebou o něčem baví ve smyslu toho, že to má tvar takový či onaký, že jsme to viděli tam či onam a že já u toho také byla a proč si to nepamatuji. Nepamatuji si to jednoduše, jelikož mi to nikdo neřekl, neupozornil a ani slovem se nezmínil. 

Stejné je to u lidí, kteří mají zbytky zraku, jsou třeba slabozrací, a tak si okolí myslí, že přece vidí docela dobře, a tak popis situací a předmětů nepotřebují. Jak jsem již zmínila, já také měla pocit, že to, jak vidím, stačí, ale opravdu nestačilo. Do dálky jsem viděla vždy mizerně, resp. Neviděla. Tak tvary staveb, jejich architektura, velikost, barvy, to mi zůstalo vždy utajeno. A proto, i když se vám zdá, že člověk, co má zrakový hendikep, vidí dostatečně, nebojte připojit popis svého vizuálního vnímání. 

Literární popis není třeba

Určitě nemusíte své popisování doplnit o imaginaci v literárním stylu, postačí říci, co vidíte, i když určitě není na škodu, že do popisu přidáte sami sebe. Jistě si zrakově postižený z vašeho vyprávění vybere něco, co nevěděl, co pro něj bude nové. Každá nová informace, kterou získáme ze světa kolem nás, se počítá. Protože vnímání je subjektivní, tak každý mluvčí zdůrazní a věnuje větší pozornost něčemu jinému z toho, nač se dívá. Proto je jistě zajímavé nechávat si popisovat prostředí od více lidí, s kterými jsme v kontaktu. Od každého z nich může přijít nová a zajímavá informace, která mě obohatí. 

Audiopopis a alternativní popis fotografií

Ráda bych tady zmínila i to, že v dnešní době je úžasné, že televizní stanice či výrobci filmů dodávají k pořadům audiokomentáře, z kterých se dozvíme to, co se děje na obraze, když se zrovna nehovoří, dokreslí se nám tím děj a můžeme pochopit souvislosti. Také je to mnohem jednodušší pro ty, co s námi na pořady koukají, neboť jsou osvobozeni od komentování, které jim je stále připomínáno ve stylu: Co se tam děje? Kdo to teď řekl? To je ta žena od toho prvního chlapa? Co tam teď dělají…? Takže kvituji možnost zapnout si audiodescription a vychutnat si tak plnohodnotně film i s těmi, kdo mají zrak v pořádku. 

Další kapitolou je možnost alternativního popisu fotek a videí na sociálních sítích. Je velmi vítané a vstřícné, když u statusu na instagramu či Facebooku najdu i popis obsahu toho, co je na fotkách. Nedávno, když jsem na to upozornila ve skupině plné lidí se zrakovým postižením, jsem byla upozorněna, že chytré telefony umí fotku popsat. V podstatě je to pravda, ale má to své mouchy. Posuďte: Facebook popíše – jedna osoba, stojí, indoor. Já bych ale fotku popsala: Linda stojí na travnaté ploše ve sportovním oblečení, za ní jsou stromy a je vidět kousek modré oblohy. Stále popis od člověka s city a myšlením je přirozenější než automaticky vygenerovaný text. 

Takže každý, kdo špatně vidí či nevidí vůbec, ocení alespoň rámcový přehled o tom, co se děje na fotografiích, co jste přidali. Jistě není třeba ke každé fotce přidat dlouhý odstavec, ale stačí i stručný popis situací a lidí na obrázcích, aby status, který jste přidali, byl pochopen a vnímán ve všech souvislostech. 

Nebojte se tedy popisu všeho kolem vás, ať se jedná o budovy, lidi, přírodu…I když vám to připadá běžné a všední, co přece musí znát každý, věřte, že člověk, který svět nikdy neviděl, tak pro něj není nic všední. Je jistě možné se předem domluvit na komunikaci, zda je předávání informací o okolí žádáno a v jaké míře. Ale i ten, kdo nevidí, se chce seznámit např. s prostředím, do kterého právě přichází, aby si o něm mohl udělat představu. Člověk, který vidí, přijde, koukne a hned vidí, co se kolem něj nachází. Je tedy třeba tuto informaci zprostředkovat i někomu, kdo nevidí. Protože popis vizuálního nám chybí, stále získáváme nové informace a obohacujeme se alespoň ze slovního vyjádření, když zrakem je z okolí neobsáhneme.