Pomoc postiženému není automatická

Několik příhod a postřehů z minulých dní mě navedlo na téma tohoto textu, a to je téma očekávání, přijímání a požádání o pomoc v případě, že jsme limitováni naším znevýhodněním.

Linda stojí s bílou holí a Cilkou v parku

Nic není automatické

Občas se ve svém okolí setkávám s názorem, že lidé s postižením očekávají, že k nim bude okolí přistupovat v rukavičkách a poskytovat jim nadstandardní péči. Myšleno tak, že se domnívají, že když mají hendikep, že je přece automatické, že jim někdo pomůže – uvolní místo, dá přednost ve frontě, jdou automaticky u lékaře hned na řadu aj. Velmi se pak diví a rozčilují, že tomu tak není.

Já rozhodně oceňuji, pokud lékař vidí, že má v čekárně někoho s postižením, který má k sobě asistenci, že jej ošetří přednostně. Avšak, pokud hovoříme o hendikepu zrakovém, pak tato úleva není nutná. Mám hodně příhod z veřejné dopravy, kdy jsem šla spolu s vodicím psem, ten ležel na zemi u nohou, já držela postroj, bílou hůl a ještě jsem musela držet sama sebe, neboť mě nepustil nikdo sednout. Určitě by mě nenapadlo ale dělat scénu ve voze a dožadovat se uvolnění místa. Příkladů, kdy se postižený dožaduje výhod, které nejsou pro něj úplně indikovány, je hodně.

Požádat a poprosit

Nespočetněkrát se mi stalo, že jsem přišla do čekárny lékaře, chvilku vyčkala, zda si mě někdo všimne, když se tak nestalo, pak jsem požádala, zda by mi mohl sdělit někdo z přítomných, zda je k dispozici volné místo. A stalo se tak, lidé zřejmě zvedli oči od knih a mobilů a rádi mě usadili na volný prostor. Nenapadlo by mě je hned osočovat z toho, že mi pomoci nechtějí.

Moje zkušenosti mluví o tom, že člověk nemá předpokládat, když má postižení, že mu automaticky všude někdo pomůže. Je třeba si uvědomit, že pomoc druhému není ničí povinnost. Je to dobrá vůle, laskavost a srdečnost druhých, kterým nejsou ostatní lhostejní. Tohle si však nelze nikterak vynutit. To, že nosím bílou hůl, mě neopravňuje k tomu žádat po někom nějaký úkon navíc jen proto, že on je „zdravý“.

Tím, že člověk nevidí, často se dostane do situace, kdy se potřebuje na něco zeptat, něco mu upadne, ztratí se…Vždy jsem požádala, zda by mi mohl někdo pomoci, většinou mě někdo slyšel a pomohl. Také se mi ale stalo, že mi nikdo nepomohl, i když jsem slyšela, že v místnosti lidé jsou, avšak na moji prosbu nereagoval nikdo. Neříkám, že to člověku nepřijde líto, ale není to opravdu jejich povinnost.

Možná neví jak…

Ve svém životě jsem potkala hodně lidí, kteří mi chtěli hned pomáhat, když zjistili, že mají vedle sebe člověka s bílou holí. Velmi často jsem pomoc přijala, aniž bych ji potřebovala. Víte, co? Pokud k vám přijde velmi milá žena, zeptá se, zda vám může pomoci přes přechod, tak jsem neviděla jediný důvod ji říci, že nepotřebuji, i když jsem nepotřebovala, neboť jsem místo dobře znala. Já měla radost, že mi někdo nabídl pomocnou ruku, paní měla radost, že mohla pomoci.

Jak jsem již psala, potkala jsem i ty, kteří nepomohli. Důležité je si říci, že zrovna oni sami řešili nějaký problém, který měl vyšší prioritu než usazení slepé ženy na místo. Každý přece řeší prioritně sám sebe, své starosti, a tak nemůžeme předpokládat, že budou řešit problémy druhých, a je to tak v pořádku.

Pak je tu ještě skupina těch, co by rádi pomohli, ale neví jak, stydí se, tak raději nedělají nic. Myslím si, že je to pro ně škoda, neboť je lepší se vždy zeptat ve stylu, rád bych vám pomohl, ale nevím jak, když mi povíte, co potřebujete, rád pomohu.

Často škodíme sami sobě

Byla jsem právě svědkem, kdy byla nevidomé velmi slušně nabídnuta pomoc při orientaci v náročném prostředí. Nevidomá však velmi nevybíravě dotyčného odmítla. Nedivila bych se, kdyby dotyčný již nikdy pomoc nikomu nenabídl. Vím, že chování jedince vypovídá pouze o tom jedinci nikoli o celé komunitě, avšak občas mají tendenci lidé házet všechny do jednoho pytle. Další nešvary spatřuji v úvahách typu, já nevidím, oni mě vidí, tak ať zdraví první… Já sama zdravím hned, jak slyším ruch na chodbě. Jistě, že občas zdravím děti jako dospělé, ale škoda pozdravu, který padne vedle. Dle mně je hřích nepozdravit. To, že nezdravím opět vypovídá o mě, a nikoho vlastně asi moc nezajímá, že nevidím. Zrovna ten člověk má v hlavě jiné věci než si pamatovat, že tenhle člověk mě nemůže vidět. Prostě pozdravím a buď dostanu odpověď či ne, ale já mám čisté svědomí. Další věcí je domněnka o tom, že mě musel soused vidět, jak jdu s holí a nepřidržel mi dveře. Je něčí povinnost držet slepci dveře?

Nepředpokládejme nepředpokládatelné

Věřím, že každý zrakově postižený by si přál, aby se soused, kterého potkáme představil, popsal situaci, držel dveře a pomohl s odnosem smetí. Nemůžeme předpokládat, že lidé ví, jak komunikovat s někým, kdo má zrakový hendikep, nevíme, zda ten člověk vůbec tuší, že potkává člověka s problémem se zrakem, neznají vůbec to, jaké jsou možnosti takového postižení…Zrovna tak nám nikzdo nečte myšlenky, aby věděl, kdy rovna potřebujeme pomoci a kdy už je to obtěžující. Takže stěžejní v těchto případech je komunikace a osvěta napříč všemi hendikepy.

Pokora, vděk a zdravý úsudek

Dle mého názoru mít hendikep neznamená, že obdržím od všech automatickou pomoc. Člověk by měl být rád a ocenit nabízenou pomoc, ale nebrat ji jako něco stálého a daného. Je moc hezké, když lidé pomoc nabízejí, jsou obětaví, vydají směrem k nám kousek ze sebe, ale není to nic automatického. Člověk by měl umět přiměřeně o pomoc požádat a poprosit, ale také se nezlobit, když se mu pomoci od druhých nedostane.