Nevidomí ve zdravotnickém zařízení: Časté chyby a správné přístupy v komunikaci

 Již jsem psala o tom, jak komunikovat se zrakově postiženým v souvislosti s pobytem ve zdravotnickém zařízení. Jelikož jsem v poslední době navštívila více pracovišť, a ještě i v komentářích na sociálních sítích jsem zjistila, že tato problematika trápí více nevidomých, tak si pojďme shrnout pár faktů. 

V zařízeních 

Zdravotnická zařízení by podle mého měla být místem profesionality a empatie pro všechny pacienty bez ohledu na jejich schopnosti a možnosti. Pro nevidomé osoby však návštěva lékaře může být výrazně stresující záležitostí, a to nejen kvůli samotnému vyšetření, ale také kvůli bariérám v komunikaci a prostředí. Připadá mi to paradoxní, jelikož lékaři a zdravotní sestry by měli nejlépe vědět, že člověk může trpět více neduhy, a tak by je nemělo překvapit, že jeden nevidí a přichází např. se zlomeným prstem jako já o prázdninách. Avšak velmi často mám pocit, že se tomu diví a nevědí si rady s nevidomým s dalšími zdravotními komplikacemi. 

Jak jsem se dočetla v diskuzích, a já sama to potvrzuji, když jde člověk na nové zdravotnické místo, kde ještě nebyl, tak často má větší obavy o to, jak zase bude probíhat komunikace, jak na něj budou koukat, že má bílou hůl, jak se vůbec personál popasuje s tím, že člověk nevidí, a tak přístup by měl být trochu odlišný od přístupu k vidícím pacientům. 

Já sama mám v tomto hodně zkušeností. Bohužel málokdy se stane, že se personál zeptá, zda mi může pomoci, zda mě může doprovodit, často si všimnou až někde uvnitř, že nevidím, a často mám pocit, že jsou zmatení a okamžitě přesunou pozornost a komunikaci na doprovod, což se stává náhle velkým komunikačním propadákem. 

Časté chyby vůči nevidomým pacientům

1. Komunikace s doprovodem místo s pacientem

Jak již bylo psáno, jednou z nejčastějších chyb je, že personál mluví s průvodcem místo s nevidomým pacientem. I když je s pacientem někdo, kdo vidí, neznamená to, že za něj má komunikovat. Nejhorší jsou věty typu: „Posaďte paní tam.“ Já samozřejmě hned reaguji a snažím se převzít iniciativu, ale častokrát to není nic platné. Co mě vadí dále je, když lékař dává dokumenty mému doprovodu, aniž by to řekl. Já tam pak dávám ruce do vzduchu a ničeho se nedočkám. 

Má to vypadat takto: „Dobrý den, pane Nováku, co vás dnes přivádí?“ – otázka adresovaná přímo pacientovi. Pokud je třeba někam nevidomého doprovodit např. na RTG, tak je samozřejmě na místě cestu či patro popsat doprovodu, tam je to v pořádku. Ale další záležitosti zdravotního stavu komunikuje lékař s tím, koho se to týká. 

2. Nedostatek popisu situace a prostředí

Nevidomí nemohou vizuálně vnímat, co se kolem nich děje, proto je dobré slovně popisovat situace, pohyby, vybavení, zákroky apod. Často se ale stává, že zdravotníci zapomenou informovat o tom, co dělají. Já velmi oceňuji, když zdravotník popisuje vše, že bere do ruky gel, že to zastudí, že teď se přesune chvíli k PC, pak opět že se vrací aj. Hned vím, co se bude dít, a tak jsem připravená a neleká mě případný dotyk či zákrok. Nemělo by se tedy dít, že bez varování začne vyšetřující sahat pacientovi na tělo nebo použije nástroj, o kterém nepadlo ani slovo. 

3. Navigace a orientace bez pomoci

Někteří zdravotníci nechají nevidomého stát uprostřed chodby bez pomoci, nebo řeknou pouze „támhle si sedněte“, což je bez vizuální nápovědy naprosto nefunkční. Když se zeptám, jestli mám jít rovně, zda dojdu ke dveřím, když se lékařka k pomoci ven neměla, tak bych čekala pomoc nikoli dotaz, jestli opravdu nevidím. 

Má to být asi takto: „Pojďte, nabídnu vám rámě, zavedu vás k židli. Je po vaší pravé ruce, můžete se posadit.“

4. Přehnaná opatrnost nebo infantilizace

Já spíše ocením přehnanou opatrnost nežli nezájem. To, že mě již chtěli krmit a krájeli mi jídlo na malé kousky, mi přišlo spíše milé nežli dehonestující, ale není to vůči nevidomému třeba. Základní procesy sebeobsluhy by měl zvládat. Ale raději krájet jídlo než věta, ať jdu na vizitu, když jsem neviděla vůbec nic a netrefila na místo, kde se vizita konala. Každý nevidomý jistě ocení nabídku nevnucující se pomoci s tím, že bude vědět, že o ni může kdykoli požádat, když se bude cítit nekomfortně a nejistě. 

Co nevidomým vadí?

• Nedostatečná příprava personálu – personál často neví, jak s nevidomým komunikovat, což vyvolává u pacienta nejistotu.

• Absence hmatových linií a popisků – zejména v čekárnách, na toaletách a v orientačním systému.

• Nedostatek důvěry – někteří lékaři automaticky zpochybňují schopnosti nevidomých například při užívání léků či orientaci v zařízení.

• Nedostupné formuláře nebo informace – mnoho informací je jen v tištěné formě nebo bez možnosti alternativního přístupu (např. digitálně, v Braillově písmu aj.)

Pár doporučení

1. Oslovujte přímo

Vždy mluvte přímo s pacientem, a to normálním tónem. Není třeba mluvit hlasitěji nebo pomaleji.

2. Představte se

Na začátku komunikace vždy řekněte, kdo jste a jakou máte roli. Málokdy se mi stalo, že by se lékař představil, když jsme spolu jednali prvně.  

3. Popisujte činnosti

Informujte o každém kroku – vyšetření, manipulaci, přesunu… Stačí jednoduchý a srozumitelný popis.

4. Ptejte se, co potřebuje

Nevidomý pacient ví nejlépe, co potřebuje. Ptejte se, zda je vše v pořádku, zda nevidomý něco nepotřebuje, zda se cítí v pořádku. Nevidomý si během vyšetření nemůže prohlížet, jak se načítá rentgen, jak se zahřívá CT či jak sestra natahuje krev do zkumavky, ale má pouze slova a dialog s těmi, kteří tam s ním jsou, tak mu jej dopřejte. I tak je proces u lékaře náročný, tak se jej snažte komunikací zpříjemnit. 

5. Nabídněte rámě

Při doprovodu nabídněte rámě, ať se pacient může držet vás – ne naopak. Ani jej neberte za ruce a necouvejte, zraníte sebe i nevidomého! Ani jej nestrkejte před sebou. Průvodce jde vždy o malý kus před nevidomým, aby ten mohl reagovat na tempo či náhlé zastavení průvodce. 

6. Udržujte standardní formu komunikace

Nezjednodušujte nebo nezmenšujte obsah rozhovoru. Nevidomý člověk je schopen plně rozumět běžné odborné komunikaci.

Co bychom jako nevidomí ocenili?

• Školení personálu – pravidelná školení v oblasti komunikace s osobami se zrakovým postižením.

• Vizuální i taktilní značení – popisky v Braillově písmu, kontrastní barvy, vodicí linie…

• Možnost přístupu k informacím – zajistit alternativní formy podání informací (digitálně, hlasově, přes asistenta).

• Zaměření na důstojnost a samostatnost pacientů – brát pacienty jako rovnocenné partnery v péči a komunikaci.

Přístup k nevidomým pacientům by měl být nejen profesionální, ale především lidský a partnerský. Stačí několik jednoduchých pravidel a empatie, aby se nevidomý pacient cítil bezpečně, respektovaně a informovaně.