Sešlo se mi pár postřehů za poslední týdny stran matek se zrakovým postižením, a tedy i reakcí na jejich mateřství od okolí. Přináším tedy opět pár poznámek, úvah a objasnění o mateřství bez zraku.
Nevidomé matky a předsudky
Nevidomé matky často narážejí na to, že okolí nevěří jejich schopnostem ještě dřív, než dostanou prostor je prokázat. Předsudky jsou zakořeněné a většina z nich vychází z názoru, že zrak je hlavní – někdy až jediný – smysl, bez kterého nelze dítě bezpečně vychovávat.
Je přirozené, že se lidé ptají na určité činnosti, jak se dají dělat bez toho, aniž by na ně musel člověk vidět. Často je však otázka pronesena spíše nadřazeným tónem, ze kterého je jasné, že ať nevidomý odpoví jakkoli, jeho odpověď bude podrobena další kritice.
Lidé se ptají, jak poznáme, že dítě má horečku, že něco rozbilo či co vlastně chce, nač ukazuje aj.? Lidé mají pocit, že bez vizuální kontroly není možné zachytit podněty. Rodič, který má zrakový handicap, spoléhá na sluch, hmat, rutinní činnosti, techniku a vlastní zkušenost. Většina věcí je rozpoznatelná jinými smysly naprosto bezpečně.
Nebezpečí
Venku je to nebezpečné – lidé mají tendence malovat scénáře, které by nedokázal zvládnout ani vidící rodič v chaosu reálného dne. V praxi se využívají jednoznačné orientační body, znaky či vodící linie. Nevidomí rodiče i s dítětem využívají svoji znalost prostorové orientace. Využijí i možnost navigace pomocí chytrých zařízen či specificky vezené kočárky a k nim bílé hole.
Co často zraňuje, je konstatování, že péči o dítě nezvládne matka sama, že potřebuje dohled. Tento mýtus vede k tomu, že nevidomou matku lidé berou jako někoho, kdo automaticky potřebuje asistenci – někdy až do absurdních situací, kdy jí cizí lidé sahají na kočárek nebo komentují běžné úkony, dávají nevyžádané rady, korigují dítě bez vědomí rodiče a další nevhodnosti.
Poznámky, že je chudák to dítě, co má nevidomou matku, jsou více časté, než by se člověk mohl domnívat. Je to bolestivý stereotyp. Jakoby dítě nevidomého rodiče bylo předem odsouzené k traumatu a nenaplněnému životu. Myslím si, že děti nevidomých rozvíjejí více empatii, trpělivost a samostatnost.
Zde připojím poznámku, že si nemyslím, že lze absolutně vše zvládat bez zrakové kontroly. Je jasné, že jsou situace, když nevidomý rodič ocení a potřebuje pomoci druhé osoby, která mu poskytne vizuální podporu a pomoc. Avšak nejedná se o podporu, která musí být nepřetržitá. Ale i matka vidící často ocení pomoc prarodičů či jiných rodinných příslušníků. V dnešní době chytrých technologií lze poskytnout rychlou radu i via videohovor, kdy si posléze již nevidomý rodič poradí dále sám.
Upírané kompetence
Okolí nevidomým někdy automaticky bere právo být plnohodnotným rodičem. Typicky jde o rozhodování – o lékařské péči, o denním režimu, o výchově. Stává se, že personál mluví raději s partnerem, babičkou nebo jiným vidícím doprovodem.
Další nešvar je určování hranic – například na hřišti nebo ve veřejném prostoru. Lidé se vměšují do péče jen proto, že matka nevidí. Poskytují rady na hřišti, korigují děti nevidomých, dávají výchovné rady, poskytují soudy a názory, o které nikdo nežádal.
Dále tu máme pochyby o samostatnosti. Dělání věcí vlastním způsobem bývá lidmi hodnoceno jako riskantní, i když realita je naprosto bezpečná. Je pochopitelné, že bez zrakové kontroly úkony činíme jinak a odlišně. Jsou však bezpečné a často ověřené roky praxe od jiných nevidomých rodičů.
Odsuzování chyb – vidící rodič může udělat chybu a nikdo to neřeší. Chyba nevidomé matky je často brána jako důkaz, že „to celé nezvládá“. A že jí okolí říkalo, že nemá mít děti, že to takto dopadne. Tyty poznámky jsou velmi ubližující a nerespektující.
Sem bych zařadila i soudy o počtu dětí. Kolik bych jich měl nevidomý člověk, žena/pár mít. Po kolika letech a proč by měl mít jen jedno, to přece stačí, i tak je toho dost a jak se zvládneme starat o více potomků, když už jedno dělá potíže. Připomínám to jsou však konstrukty lidí, kteří nemají žádnou reálnou zkušenost s nevidomými lidmi, často ani s rodičovstvím.
Přebírání kompetencí
Co vidící často činí směrem k nevidomým rodičům:
1. Přímé zasahování do péče
Bez ptaní někdo dítěti upraví čepici, přendá ho na jiné místo nebo matce poradí, jak má dítě držet. Místo pomoci je to narušení intimity a osobní zóny matky.
2. Přehnané rady
Okolí předpokládá neznalost nevidomé matky, a konzultuje i věci, které jsou naprosto běžné (jak krmit, jak uklidit, jakou hračku dát dítěti). Rady nejsou nabídnuté, ale vnucované.
3. Přebírání fyzické kontroly nad kočárkem nebo dítětem
Jedna z nejčastějších a nejvíc nekomfortních situací: člověk beze slova chytne kočárek a „pomůže“. Nevidomá matka ztratí kontrolu i prostorovou orientaci. I s dítětem je manipulováno bez vědomí matky, a to naprosto náhodnými lidmi např. ve veřejné dopravě.
4. Komunikace přes třetí osobu
Příklad: na úřadě nebo u lékaře personál automaticky mluví s vidícím doprovodem, i když matka stojí hned vedle. Nepůsobí to jen neomaleně, ale degraduje to její postavení rodiče, ale i člověka jako takového.
A tak nevidomá matka musí neustále dokazovat svou kompetenci i tam, kde by běžný rodič nemusel, což může být často vyčerpávající a frustrující. Veřejnost v ní často vidí „odvážnou výjimku“ nebo „rizikovou matku“, ne normální běžnou maminku. A tak se i dítě tímto způsobem setkává dříve s předsudky, než by bývalo muselo.
Myslím si, že rodičovství je o schopnosti reagovat citlivě na potřeby dítěte, zajistit bezpečí, vytvářet vztah a poskytovat stabilní prostředí dítěti i celé rodině. A to vše nevidomá matka zvládá – jen s jiným způsobem práce, jinými pomůckami a vlastními strategiemi.
Komentáře
Okomentovat