Individuální přístup ke zrakově postiženému

 Lidé mají tendenci stále porovnávat sami sebe s někým druhým, neustále posuzovat a porovnávat. Tyto tendence se pak projevují i směrem k někomu, kdo má nějaké znevýhodnění, a to ve smyslu toho, že ten či onen má také postižení, zvládá a umí mnohem více dovedností…


Linda sedí u stolu, na stole leží ipad a braillský řádek


Každý je jedinečný

Nejen u lidí s hendikepem, ale u všech osob, je třeba na ně nahlížet v jejich aktuálním kontextu možností. Každý má jiné podmínky,  ve kterých žije, má jiné sociální a ekonomické možnosti. Každý z nás má také jiné intelektuální základy. Je tolik faktorů, které ovlivňují naše vnímání světa, a vlastně i sama sebe. Je třeba nahlížet na jedince v kontextu času a místa. 

Však proces přijetí hendikepu je pro každého rozdílný. Trvá odlišně dlouhou dobu, člověk stále se svým hendikepem pracuje, analyzuje a rozebírá svůj stav, ať zdravotní, tak i profesní či rodinný. Většinou přijímání hendikepu probíhá ve vlnách. Někdy má člověk pocit, že se mu již daří přijmout a vstřebat stav, ve kterém se nachází. Posléze má jedinec myšlenky na to, že veškerá snaha vyrovnat se se svým zdravotním stavem přišla nazmar, že se člověku nedaří a že člověk nemá dostatek sil, aby to zvládl a posunul se alespoň o malý kousek vpřed na cestě, která vyžaduje úsilí, vytrvalost a pevnou vůli. 

Je tedy třeba brát na všechny tyhle aspekty ohled v případě, že se chystáme nějak hodnotit a porovnávat výkony jednoho člověka s jiným. Může se tedy na první pohled jevit, že ti dva mají stejné podmínky, ať jsou zdravotní či sociální. A tak se může zdát, že upozornění na to, že kolega je na tom prakticky stejně, bude motivační a daný člověk začne se sebou něco dělat - mobilizuje síly. Avšak častokrát taková srovnávací analýza ve formě upozornění na naše nedostatky a předhazování úspěchu druhých má zcela opačný demotivační efekt. 


Individuální přístup

Určitě je žádoucí člověka nějak motivovat či inspirovat k dalším činnostem a seberozvoji, když se nám zdá, že by pro zkvalitnění svého života mohl absolvovat nějaké kurzy na cestě k soběstačnosti a samostatnosti. Věřím, že člověk s hendikepem ocení přístup s pochopením a empatií bez jakýchkoli soudů a srovnávání s druhými. 

Je třeba, aby lidé měli dostatek relevantních informací a přístup k nim. Má-li člověk progresivní zrakovou vadu či náhle přijde o zrak, tak je žádoucí, aby měl k sobě někoho, kdo mu pomůže užitečné informace získat. Je dobré tyto informace předkládat bez jakéhokoli nátlaku a očekávání. 

Když jsem já sama byla v situaci, kdy jsem přišla o zbytky zraku, které mi v rámci možností umožňovaly samostatnost, tak jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Jak se budu pohybovat, jak budu provádět každodenní činnosti, co mi s tímto může pomoci…? Ocenila bych tedy soubor informací, který by mi poskytl návod, na koho a kam se obrátit. Jaké jsou možnosti realizace člověka, který přijde či přichází o zrak. To, že člověk ví, kam se může obrátit, že tam najde lidi, kteří vědí, co prožívá, kteří mají představu o tom, jaké je to žít se ztrátou zraku, je pomocná berlička, o které víme, že ji máme. A až se budeme cítit ji využít, tak tak učiníme. 

Dnes má takřka každý přístup k internetu, kde však je informací velmi velké množství a může být těžké se v nich vyznat a vyhodnotit jejich relevanci. V kontextu zmíněného, věřím, že většina lidí v těžké životní situaci uvítá přítele či člena rodiny, který mu pomůže se zpracováním nové životní etapy a při adaptaci na nové podmínky. 


Trpělivost a pevná vůle

V procesu přijetí a vyrovnávání se s hendikepem je asi nejdůležitější trpělivost a vytrvalost. Všechny procesy bez zrakové kontroly potřebují zkrátka větší časovou dotaci. Člověk má pak pocit, že mu vše nepřiměřeně trvá, že se mu nedaří efektivně něco udělat, což tak není, jen je proces odlišný od toho, když jedinec pracuje zrakem a když pracuje bez něj za pomoci ostatních smyslů. Za sebe bych se určitě neupínala na pokrok v medicíně. Pokrok jde jistě kupředu, ale soustředit se více na to, že lékaři něco vymyslí stran zlepšení zrakové ostrosti, může být kontraproduktivní nežli by se člověk soustředil více sám na sebe a svůj seberozvoj. Také se může stát, že člověk promarní svoje roky čekáním na zázrak oftalmologie, který stejně nepřijde. 

Není tedy třeba vrhat se po hlavě do všech činností, které sociální služby nabízí. Je podstatné určit si priority v tom, co je pro naše potřeby aktuální umět a co by nám na naší cestě nejvíce pomohlo. Je dobré si pamatovat, že nácvik všeho nového trvá různě dlouho a zpravidla jsou to týdny a měsíce. Pokud chce člověk získat dovednosti ve více směrech, pak tímto procesem může strávit i roky, ale jsou to roky, které ho posouvají stále dále k možnostem, které si na počátku myslel, že ani nemá. Proto je zmiňovaná právě trpělivost a vytrvalost. 

Také předem netušíme, jak budeme zdatní ve vykonávání konkrétních činností. Nějaká dovednost nám půjde lépe, jiná bude vyžadovat více soustředění a nácviku. Proto se tedy nesrovnávejme s ostatními a ani se nenechme odradit, budou-li srovnávat naše schopnosti ostatní. 

Každý z nás má jiné potřeby, jiné dovednosti, je jinak zručný.  Máme ale také odlišné povahy, postoje, názory, jsme soubor mnoha aspektů, které ovlivňují celé naše prožívání a zpracování životních výzev. Dle tohoto všeho se pak stavíme k tomu, jak zacházíme s naším životem a jeho výzvami. 

To, že jeden zvládne více než my samotní, i když máme stejnou oční diagnózu, neznamená, že bychom byli méně schopní, ale pouze to, že máme jiné podmínky, které nám to aktuálně neumožňují. A je to takto v pořádku. Jsou zkrátka činnosti, které leč jsou určeny pro zkvalitnění života zrakově postižených, tak je všichni se zrakovým hendikepem nevykonávají.  

Jedná se třeba o to, že ne každý zrakově postižený chodí samostatně s bílou holí. Ačkoli prostorová orientace a samostatný pohyb výrazně přispějí k samostatnosti postiženého, ne každý najde odvahu, sílu či chuť kurz absolvovat. Prostorová orientace je poměrně náročná jak fyzicky, tak psychicky. Není tedy nikterak ojedinělé, že zrakově postižení využívají ke své mobilitě průvodce stran známých či placené služby. 

Podobně to platí při čtení a psaní Braillova bodového písma. Neplatí tedy, že každý, kdo nevidí, umí reliéfní písmo číst. Zvládá to ten, který se jako nevidomý narodil a na základní škole se učil psát a číst pomocí bodopisu. Pokud člověk ztrácí zrak během života, pak je čistě na jeho dobrovolnosti a preferencích, zda s výukou bodového písma začne. 

Proto tedy dbejme na individuální přístup ke každému jedinci. Nesuďme lidi podle pár informací, které máme. Je dobré získat informace o člověku v co největším množství a pak je zasadit do kontextu jeho aktuální situace. Ačkoli se nám jeho konání či smýšlení může zdát nevhodné, divné, nežádoucí, tak v kontextu jeho aktuálního života je jeho počínání právě teď přesně takové, jaké má možnosti. Jak nás učili ve všech kurzech v rámci studia etnologie - nahlížejme kultury jejich optikou, tak to platí i pro každého jednotlivce mezi námi – přistupujme k němu jeho viděním a vnímáním, v jeho možnostech a situaci. 


Komentáře