(Ne)zdvořilý zrakově postižený

Je vcelku pochopitelné, že když má člověk zrakové omezení, ať už jde o formu slabozrakosti nebo úplnou nevidomost, může postupně ztrácet sociální kontakt a kontakt s okolním světem. Člověk, který nevidí, totiž nemůže sledovat reakce prostředí, nevnímá gesta, mimiku ani nejrůznější detaily, které běžně vnímáme zrakem. Může pak vznikat pocit, že když člověk sám něco nevidí, a tak to nevidí ani nikdo jiný.

Sociální interakce

To může vést až ke zkratkovitému jednání nebo k omezené představě či vnímání vnějšího světa, včetně lidí kolem. A tak člověk může ztrácet i určitou základní sociální interakci. Samozřejmě to ne vždy musí být způsobeno samotnou ztrátou zraku. To, co chci popsat, může být způsobeno také náturou člověka, jeho povahou nebo prostředím, ve kterém vyrůstal a ve kterém žije. Může v tom hrát roli také to, že jedinec nemá tak častý sociální kontakt, pohybuje se zřídka v prostředí, kde je hodně lidí, a potom vlastně neví, jak na takové okolnosti reagovat a jak s nimi interagovat. Všímám si toho i u situací, které jsou na první pohled úplně obyčejné.

Situace

Člověk, který je nevidomý, jde například za pomoci bílé hole, vykrývá si jí prostor před sebou a přichází na zastávku MHD nebo do nějakého místa, kde je větší koncentrace lidí. Já sama podle svých zkušeností poznám už podle sluchu, že přicházím do prostoru, kde je větší počet lidí. Slyším hluk, šum a směs hlasů. To pro mě znamená, že přicházím do místa, kde se seskupují lidé, a automaticky zpomalím chůzi s bílou holí. Používám techniky bílé hole a vykrývám si prostor přede mnou. Přesto se může stát, že když je kolem více lidí, do někoho nechtěně drcnu nebo jiného bílou holí bouchnu. A jsem zvyklá říct: „Pardon, promiňte, omlouvám se.“ Nebo třeba: „Omlouvám se všem, do koho jsem nechtěně ťukla. Procházím, pardon, nevidím, procházím s bílou holí.“

I tak se ale stává, že někteří nevidomí tohle zkrátka nedělají. Bouchnou do někoho holí, neomluví se, neinteragují. A já nevím, jestli je to proto, že nevědí, že by se měli omluvit, jestli se stydí, nebo jestli mají pocit určité výjimečnosti – že oni jsou ti handicapovaní a všichni ostatní mají povinnost jim uhnout a zohlednit onoho nevidomého. Jenže když je kolem člověka spousta lidí, například v městském ruchu, není to tak jednoduché. Lidé jsou dnes zaměstnaní, každý může koukat do telefonu, a zkrátka není možné vždy očekávat, že všichni automaticky zaregistrují člověka s bílou holí a okamžitě mu uhnou. Pokud chce člověk na sebe upozornit, musí prostě použít hlas. Ozvat se. Říct: „Já tady procházím, promiňte, promiňte.“ Ale hlavně by se jedinec měl ozvat, když tuší, že do někoho narazil, strčil či vrazil pomocí hole.

Chtěla bych proto, aby si nevidomý, který tohle bude číst, uvědomil, že není v pořádku neomluvit se, když do někoho nechtěně švihne bílou holí. Samozřejmě to nemůže vědět, když nevidí. Ale i tak lze tušit, zda byl náraz do sloupku zábradlí či člověka. Právě proto je v pořádku s okolím interagovat, i když s ním nemáme oční kontakt. Je mylné se domnívat, že jsme středem pozornosti jen proto, že máme handicap.

Součást prostoru

Nevidomý člověk je stejně jako kdokoliv jiný součástí veřejného prostoru, ve kterém se pohybuje. Je dílkem např. veřejné dopravy a je úplně jedno, jestli vidí, nebo nevidí. Když do někoho strčím, nemůžu si myslet, že mi to automaticky promine jen proto, že nevidím. Zkrátka řeknu: „Pardon, já nevidím, tak jsem do vás strčila.“ Jde podle mě také o to převzít odpovědnost za svoje chování a za svoje činy, i když jejich příčinou je něco, za co člověk nemůže, tj. v tomto případě to, že nevidí.

A nejde jen o situace na ulici. Ještě výraznější to může být v dopravním prostředku, kde je málo prostoru. Nastupování poslepu je složitější. Jedinec si musí osahat tyče, musí si ohmatat sedadla a často při tom na někoho sáhne, když zjišťuje, jestli je sedadlo volné. I tady je přece úplně přirozené říct: „Promiňte, promiňte, strčila jsem do vás. Promiňte, můžu se posadit? Je tady volné místo?“ A ne se bezhlavě někam hrnout, do někoho šlápnout nebo do někoho strčit či někomu sednout na hlavu či klín. Ve stísněném prostoru hromadné dopravy je přece běžné, že člověk do někoho drcne, někoho se dotkne, omylem si na někoho sedne nebo někomu něco přisedne. O to víc je ale potřeba mluvit.

„Je tady volné místo? Promiňte, já jsem vás nechtěla strčit. Ježíš, já jsem na vás nechtěla sáhnout.“ Je vítané s lidmi promluvit. Omluvit se. Případně požádat o pomoc nebo o radu. Nebýt jako slon v porcelánu.

Protože, když má člověk zrakový handicap, a zároveň neinteraguje, nemá sociální interakci, může na okolí nechtěně působit tak, že kromě zrakového handicapu má ještě nějaké další omezení. Vlastně ze sebe nedělá úplně sociálního tvora. A přitom jde o úplně obyčejnou zdvořilost. Na omluvu nepotřebuji vidět. Abych dala dané osobě vědět, že se omlouvám, nepotřebuji s ní mít oční kontakt. A je naprosto přirozené tam, kde je více lidí, kteří si třeba nemohli všimnout, že člověk má bílou hůl, na sebe upozornit. A zrovna tak to platí i v dopravním prostředku (či jiném uzavřeném prostoru). Nevidomost ani jiné zrakové omezení člověka neopravňuje k tomu, aby se k ostatním choval neurvale a neslušně.