Proč může být pečení cukroví pro člověka se zrakovým postižením nekomfortní?

Již jsem dříve hovořila v různých relacích, že pečení a příprava vánočního cukroví není pro mě radostnou záležitostí. Zjistila jsem, že pocity, co tato činnost ve mně vyvolává, nemám sama. A tak o tom napíšu pár řádek pro vysvětlení a pochopení této problematiky.  

Pečení

Pečení vánočního cukroví je v českém prostředí zakořeněná tradice. Často je spojováno s představou klidu, radosti, rodinné pohody a „správné“ atmosféry svátků. Právě proto bývá nechuť k této činnosti vnímána jako něco negativního. U lidí, kteří ztrácejí zrak nebo jsou nevidomí, je však realita zcela jiná – a stojí za to ji popsat otevřeně a bez sentimentu. To, co popíši v textu se samozřejmě netýká každého zrakově postiženého. Někteří sváteční pečení milují a nedají na tuto činnost dopustit, ale já se chci věnovat těm, kteří to takto nemají. 

Pečení je vizuální činnost

Příprava cukroví je založena na kontrole vzhledu. Sledujeme barvu těsta, konzistenci (i když ta se dá hmatem podchytit), stupeň upečení, symetrii a estetiku tvarů. Roli jistě hraje i jemná práce při zdobení. To vše jsou aspekty, které jsou primárně zrakové a obtížně nahraditelné hmatem nebo sluchem. Člověk se zrakovým postižením musí tyto informace získávat zprostředkovaně – dotykem, čichem, odhadem, případně s pomocí další osoby. To výrazně zvyšuje kognitivní i psychickou zátěž.

Riziko úrazu a stres z chyb

Pečení znamená práci s horkou troubou, ostrými nástroji, čokoládou nebo polevami, tekutinami, které mohou snadno způsobit úraz… U člověka, který nevidí nebo vidí omezeně, není problém v „nešikovnosti“, ale v absenci vizuální kontroly rizik. Každý krok vyžaduje zvýšenou pozornost, plánování a kontrolu prostoru. To, co je pro vidící automatické, se zde mění v potenciální stresovou situaci. Je totiž třeba plánovat každý krok, připravovat si detailně suroviny i postupy. Je nutné zmínit, že ti, kteří pečou, často tuto činnost dělají pravidelně, a znají vše potřebné, ale i tak je to netěší a spíše stresuje. Vše výše popsané se dá zvládat bez zraku, dá se to naučit a zautomatizovat, ale i tak to neznamená, že je to triviální a jednoduché provádět bez zrakové kontroly. Výsledkem často není radost z tvoření, ale neustálé napětí. Člověk má obavy, aby výtvory nespálil, něco mu nepřeteklo či zda to má správný tvar a velikost. 

Časová náročnost 

Pečení cukroví je časově náročné samo o sobě. U člověka se zrakovým postižením se tento čas násobí. Čas zabere: vyhledávání surovin, organizace pracovního prostoru, kontrola čistoty a bezpečnosti, pomalejší tempo práce, nutnost oprav a opakování kroků. Činnost, která vidícímu zabere odpoledne, může nevidomému zabrat celý den – často s nejistým výsledkem. To není lenost ani neochota, ale objektivní realita fungování bez zraku. Člověk se zrakovým postižením poměrně dobře vytvoří těsto dle receptu. Využije kompenzační pomůcky např. ve formě mluvící váhy, k organizaci  potravin a produktů např. Penfriend, mluvící měřící přístroje na odpočet času aj. Ale proces vykrajování či naplňování formiček už musí zvládat pomocí hmatu. Na rozválení těsta lze využít váleček, který hlídá stejné okraje. Pokud jej člověk nemá, pak musí stále hmatat, a to i když vykrajuje a hledá ještě volné místo, a přemýšlí, zda se mu tam daný tvar ještě vejde či ne. Již v této fázi pociťuji stres a vyčerpání ze soustředění.  

Upečení jako zdroj frustrace

Největší strašák pro mě je poznat, kdy je produkt již upečený. U bábovky je to jednoduché, tam se píchne špejle, ale u cukroví… I když je v receptu psáno, jak dlouho budeme péci, zpravidla je každá trouba jiná, a tak si to člověk musí vychytat sám, což jde těžko, když na to nevidí. A tak si představte, že jste činnosti již věnovali notnou dávku času a spálíte pracně vytvořené kousky cukroví… Protože nepoznáte, zda je cukroví již narůžovělé, když na to nevidíte. 

Zdobení a lepení je další stupeň na této cestě, který dokáže potrápit. Zdobení cukroví je často prezentováno jako kreativní a uklidňující část procesu. Pro člověka bez zraku je to však práce bez zpětné vizuální vazby. Je zde vysoké riziko „nepovedeného“ výsledku, ale také je to činnost, jejíž kvalita je posuzována zrakem ostatních. Člověk pak může mít pocit, že je jeho snaha hodnocena spíše podle vzhledu výsledku než podle samotné práce. To může vést k frustraci, studu nebo rezignaci.

Morální hodnocení

Slýcháme výroky typu:

„To přece patří k Vánocům.“

„Když chceš, tak to zvládneš.“

„Dřív jsi to taky dělal/a.“

Tyto výroky nejsou motivační a ignorují individuální možnosti, energii i hranice. Nechuť péct cukroví není u člověka se zrakovým postižením projevem pohodlnosti, ale často racionálním rozhodnutím šetřit síly tam, kde náklady výrazně převyšují přínos. Je důležité říct jasně, že schopnost nebo ochota péct cukroví nevypovídá nic o kvalitě člověka, jeho vztahu k tradicím ani o jeho „vánočním duchu. U lidí, kteří ztrácejí zrak, je energie omezený zdroj. Každodenní fungování – orientace, práce, péče o rodinu – už samo o sobě vyžaduje zvýšené úsilí. Volba nepřidávat si další náročnou a stresující aktivitu je rozumná a zdravá.

Pečení cukroví není univerzální radost. Pro člověka se zrakovým postižením může být fyzicky náročné, psychicky zatěžující a časově vyčerpávající. Respekt k této skutečnosti není „úleva z povinností“, ale projev pochopení reality života bez zraku. Člověk by měl brát ohled hlavně sám na sebe – nikoli na to, co tomu řeknou ostatní. Měl by si stanovit to, co mu činí ještě radost a míru toho, co je pro něj již nekomfortní a zatěžující. Pokud chceme tvořit vánoční pečení, tak bych doporučila vybrat recepty na jednodušší bázi – např. cukroví, které je nepečené, nemusí se vykrajovat a ani zdobit. Není třeba dělat 15 druhů, postačí i jeden, ve kterém jsme si jistí. Ale také není ostuda koupit již hotová těsta a nechat si pomoci od vidících, v neposlední řadě není selháním zakoupit již hotové cukroví a užívat si advent jinými činnostmi než pečením. Krásné , a hlavně klidné, vánoční radosti všem.