Proč nevidomí mohou neradi vycházet ven?

Tento text má přiblížit opět část života s těžkým zrakovým postižením. To, co zde popíšu, se netýká přirozeně každého se zrakovým hendikepem. Jsou lidé, kteří nejsou tak senzitivní, neanalyzují každý detail, vezmou bílou hůl a vyrazí ven. Ale je i část skupiny nevidomých, kteří obavy z prostoru venku zkrátka mají. A je třeba o tom hovořit, aby ti, kterých se to týká, věděli, že nejsou sami a že to není něco, zač by se daný jedinec musel stydět, a cítit se méněcenně. 

Noční město s vysokými budovami a neonovými světelnými reklamami. Uprostřed obrázku kráčí mladá žena s bílou holí a slunečními brýlemi, která evidentně nevidí. Jde po mokrém chodníku, kolem ní je několik dalších postav v dáli, některé drží deštníky. Atmosféra působí moderně, ulice je dobře osvětlená lampami a od neonových nápisů se odráží barevné světlo na mokré dlažbě.

Pohyb venku

Pro většinu lidí je pohyb venku naprostou samozřejmostí. Vyjdou z domu, rozhlédnou se, vnímají barvy, tvary, světlo, a bez většího přemýšlení směřují tam, kam potřebují. Pro člověka se zrakovým postižením je však každá cesta, i ta známá, komplexní proces soustředění, paměti, odhadu a důvěry. A právě tato náročnost může být důvodem, proč někteří zrakově postižení lidé ven vycházejí jen neradi, s obavami nebo minimálně. 

Nevidomý člověk nemá žádné vizuální podněty, které by mu poskytly přehled o prostoru. To, co ostatní zjistí jediným pohledem, on musí poskládat z jednotlivých zvuků, doteků, pachů či vibrací. Každý krok je pro něj výsledkem pozorného zkoumání okolí. Slyší, jak se mění zvuk jeho kroků podle povrchu, cítí, jak se koncovka bílé hole dotýká podkladu a podle ozvěny poznává, zda se nachází v otevřeném prostoru nebo blízko zdi. I malá chyba v úsudku může znamenat, že se ocitne mimo trasu - na neznámém místě.

Prostorová orientace u nevidomých a slabozrakých se řídí určitými zásadami. Důležitá je přesná znalost trasy, schopnost identifikovat orientační body a znaky; podle sluchu či čichu (např. hluk silnice, cinkání tramvaje, vůně pekárny) a orientace podle směru světla nebo tepla (např. od sluníčka). Každý nový zvuk může znamenat informaci, ale i zmatek. Člověk začne hned analyzovat, co nový vjem na trase může pro něj znamenat, což si vyžaduje nové soustředění a zamyšlení.  Když se prostředí změní – např.  přibyde nová lavička, zmizí vodící linie, zavřou obchod s typickou vůní, naruší se tak celý známý orientační systém. A je na příště třeba s tímto počítat a začlenit do aktivní trasy. 


Koncentrace

Není tedy divu, že i zkušený nevidomý člověk může mít z ze samostatného pohybu obavy. Není to lenost, ale přirozená reakce na venkovní svět, který je plný vizuálních nástrah. Pro většinu lidí znamená procházka uvolnění a volnost, zatímco pro nevidomého může představovat výkon, který vyžaduje plnou koncentraci. Každý zvuk může být důležitý, každý krok musí být kontrolovaný. To, co ostatní dělají automaticky, musí nevidomý člověk vědomě řídit.

Proto často upozorňuji, že celý tento proces je náročný fyzicky, ale i psychicky. Slýchávám, že někdo chtěl pomoci na ulici nevidomému, ale byl hrubě odmítnut. Představte si situaci s faktory výše popsanými, a pak ještě nevidomého, jak v nejvyšším stupni koncentrace reaguje s grácií a úsměvem na rtech. Kolikrát sám nevidomý neví, že působí nepříjemně a podrážděně, ale je v takovém procesu soustředění, aby něco nezanedbal, že zkrátka reaguje adekvátně situaci. Tak prosím mějte s tímto pochopení a nezanevřete na další nabídky pomoci


Nejít ven

Nechuť jít ven tedy často nevychází ze strachu samotného, ale z únavy z neustálého napětí a nutnosti kontrolovat každý detail. Přidáme-li k tomu i pohled okolí, který bývá někdy zvědavý, jindy lítostivý, není těžké pochopit, že bezpečí domova může být místem, kde se člověk cítí jistě.

Tyto pocity se mohou měnit se získanými zkušenostmi, ale i věkem. Mohou se měnit směrem k lepšímu, tedy obavy odpadnou či se minimalizují, ale i naopak. To, co člověku v mládí nepřišlo nebezpečné, postupem času vnímá jinak… Asi málokdo si může říci, že dnes nikam nepůjde, jelikož se moc bojí. Mnoho nevidomých má své povinnosti vůči společnosti, a tak s těmito strachy musí pracovat. 

Je ale důležité, aby měl nevidomý člověk možnost pohybu a pocit svobody. Pravidelný nácvik prostorové orientace, pomoc vodicího psa nebo moderních technologií mohou tuto svobodu rozšířit. Ale i tak lze říci, že pro nevidomého není cesta ven jen přesunem z místa na místo, je to cesta plná výzev, kterou si každý den znovu musí vystavět v hlavě. A také proto si myslím, že je též důležité vzájemné sdílení těchto, mnohdy nelehkých, myšlenek k lepšímu překonávání překážek bez zrakové kontroly. 


Komentáře