Čas, příprava a místo: Důležité aspekty v životě se zrakovým postižením

Tento text je připomenutím několika faktorů, na které je třeba dbát při sebeobsluze zrakově postiženého. To znamená při aktivitách, které během dne vykonáváme bez kontroly zraku. Nejedná se o činnosti pouze v kuchyni, ale všude tam, kde práce vyžaduje naše úsilí a soustředění. 

Čas

Vykonáváme-li aktivity bez zrakové kontroly, je nasnadě, že si naše počínání bude vyžadovat větší časovou dotaci, než je tomu u těch, kteří nemají problémy se zrakem. Jinými slovy je třeba počítat s tím, že úkony zrakově postiženému trvají déle. Využíváme totiž hlavně hmat, sluch, ale i čich, abychom dospěli do cíle s tím, co vykonáváme. 

Určitě je tedy žádoucí si činnosti plánovat. Nemyslím tím teď např. čištění zubů, ale aktivity, které zabírají i intaktním jedincům více času, což je právě příprava jídla či dezertů v rámci kuchyně. Ale není to pouze kuchyně, kde je potřeba věnovat čas plánování a připravování. Jedná se i třeba o vypravování dítěte do instituce zahrnující přípravu oděvů, hygienu, pobrat potřebné vybavení. S klidným svědomím do této kategorie můžeme zařadit i práci s textem, která si za určitých situací vyžaduje od nás také čas navíc zvlášť, víme-li, že budeme převádět text z tištěné předlohy do digitální a dále s ním pracovat, tj. editovat jej. 

Příprava

Stejně tak, jak je důležitý čas, je významná i příprava toho, co budeme dělat. Je zásadní si v hlavě promyslet vše, co budeme k vytvoření výsledného produktu potřebovat, a to si připravit na pracovní desku, jedná-li se o nějaký gastronomický počin. Neměli bychom opomenout nejen suroviny, ale i veškeré náčiní a doplňky, které během činnosti využijeme, anebo bychom je mohli potřebovat. Já upřímně doporučuji promyslet vše  do sebemenšího detailu a pečlivě si připravit i to, co nakonec nepoužijeme, jelikož hledat v panice a stresu v rámci tvořícího procesu něco, co náhle hmatem nelze najít, i když víme, že to tam je, není nic příjemného. A v konečném důsledku nám to může celý proces pokazit. 

Místo

Pevné a neměnné místo dané věci je často podceňovaným faktorem v životě zrakově hendikepovaného zvlášť u našich příbuzných. Rodinní příslušníci mají často tendence při návštěvě upravovat, přerovnávat a „uklízet“ v domácnosti někoho, kdo nevidí. Jistě je to v dobrém úmyslu, když si vidící řekne, že poklidí byt tomu, kdo nedostatky v úklidu vidět nemůže, ale kolikrát to může býti i ke škodě. 

Není špatně setřít šmouhu, sebrat chuchvalec psích chlupů či vysát drobky…Ale již není žádoucí cokoli v domácnosti nevidícího přemisťovat bez jeho vědomí. A myslím opravdu nic. Pokud tak chcete činit, pak to nevidomému oznamte či se ho spíše zeptejte, zda si to přeje, abyste to udělali. Opravdu je velice frustrující, když jste v ranním spěchu, víte, kde jste danou věc nechali, sáhnete na místo, a ona tam není. Hledáte, hmatáte, potíte se, jste moc naštvaní, ale onu konkrétní věc nenacházíte…za týden se mimoděk zmíníte matce, která u vás byla ten den na návštěvě, a ona řekne jen tak, že vám to dala na poličku, kam si myslela, že to patří. 

Aplikovat tyto moje zkušenosti bych doporučila hlavně těm, kteří o zrak přicházejí či přišli v pozdějším věku. Jelikož, učit se dělat každodenní činnosti bez kontroly zrakové, je náročnější pro ty, kteří byli zvyklí konzumovat svět očima. To znamená, že podstatnou část života vykonávali činnosti zrakem. Najednou je třeba dělat věci jinak – pomocí hmatu a dalších smyslů. U později osleplých je možnou výhodou to, že úkony viděli, a tak ví, jak vypadají, stačí je tedy převést do metod a postupů dle aktuálního zdravotního stavu. 

U nevidomých od narození je třeba dbát na to, aby vše, co se budou učit, zažili. Je u nich vyloučená zkušenost dívání, pozorování a odkoukání technik, postupů a provedení činností. V těchto případech je třeba zkušenost zažít. Rodiče nevidomých dětí občas zapomínají, že proces učení tím, že něco pozorujeme a napodobujeme u nevidících odpadá, a tak je třeba neustále něco popisovat, dávat hmatat, zkoušet, čichat, poslouchat, vysvětlovat, připodobňovat a učit se mechanicky. 

A proč jsem zvolila právě toto téma času, přípravy a místa? Protože jsem si při přípravě rutinního moučníku nedala dost času, začala jsem zmatkovat, že to nestihnu, neboť jsem musela pro dceru do školky… A započala jsem si tak řetězec nehod a karambolů. 

Prvně jsem si vyrazila omylem maliny ve vaničce z lednice, byly na špatném místě, rozprskly se po zemi, sebrala jsem je, nevěděla jsem však, zda byly všechny… Mezitím jsem měla moučník v troubě. Maliny jsem odložila tam, kam je běžně nedávám…A ejhle, shodila jsem je znova…Posléze jsem zjistila, že z prvního úklidu jsem všechny nesebrala, a tak byla jedna pěkně rozmatlaná přesně tam, kde být neměla (na béžovém textilním potahu kuchyňské lavice). Mezitím byl čas vyndat moučník, položila jsem ho na utěrku, ale neměla jsem připravenou špejli na vyzkoušení upečení. Říkám si, vrátím ho zpět…Jenže jsem ten plech vzala i s tou utěrkou, naštěstí jsem si všimla včas a neupekla i utěrku. 

Závěrem tedy slyšte, že moučník se povedl, malinová pohroma uklizena a utěrka neshořela. Nicméně na tomto příkladu je vidět přesně to, o čem byl celý tento příspěvek, dělejme všechno s rozmyslem a dostatkem času, ať nemáme stres, pokud se vyskytnou nečekané situace.