Již víme, v jakých případech může nastat zhoršení orientace pro někoho, kdo špatně vidí. Také využíváme pojmy orientace, pohyb a mobilita. V tomto textu opět popíšu pár zkušeností a příkladů, kdy může být prostředí kontraindikací k samostatnosti a soběstačnosti.
Pohyb osob
Při pohybu osob se zrakovým postižením hovoříme tedy o pojmech jako je orientace, pohyb a mobilita. Orientací rozumíme znalost toho, kde se člověk nachází, kam jde a jak se do cíle dostane. Osoby se zrakovým postižením využívají ke své orientaci jiné možnosti nežli zrak, a to ostatní své smysly či např. paměť, aby určili vztah objektů v daném prostředí. Pohyb je pak schopnost hybnosti v prostoru, a to bezpečně a účinně. Díky mobilitě se pak můžeme přesouvat z místa na místo.
Zrakově postižení se orientují pomocí vodících linií, což jsou prvky, které usnadňují pohyb lidem s tímto postižením. Linie jsou přirozené, tj. stěnou budovy či oplocením. Umělá vodící linie pak nahrazuje tu přirozenou, je např. tvořena reliéfní dlažbou. Problémem pro plynulý pohyb nevidomých jsou pak předměty umístěné ve vodících liniích.
Hluk, zhoršená viditelnost a neznámé prostředí
Zrakově postiženému vždy zabere nějaký čas, než se zorientuje v novém neznámém prostředí. Je-li to prostor, který bude navštěvovat pravidelně, může požádat o konzultaci instruktora prostorové orientace v Tyfloservisu, o.p.s, který s ním místo projde za pomoci zásad samostatného pohybu nevidomých a slabozrakých. Jde-li člověk na nové místo např. s rodinným příslušníkem či doprovodem, pak je popis místa na těch, kteří doprovází člověka se zrakovým postižením. Vždy je výhodné, když v novém prostředí máte popis toho, co se tam nachází, jak je prostor uspořádán, kde je co rozmístěno či jak je místo rozlehlé aj.
Zrakově postižený si tak může udělat představu o daném prostoru, snaží se zapamatovat pro něj důležité orientační body, znaky a chytit si vodící linii. Často se takový nácvik v novém místě provádí třeba při pobytových akcích na různých rekondicích či v lázních, aby ten, kdo nevidí, samostatně zvládl dojít do jídelny, na ubytování či na toaletu. Stává se však, že někdy se ocitnete na místě, které v tomto ohledu friendly není. Ani popis blízké osoby nepomáhá, prostředí je příliš členité, chaotické, nepřehledné a neuspořádané.
Pro mě touto zkušeností byla návštěva aquaparku v pražských Čestlicích. Jednak je prostor příliš obsáhlý na to, abyste jej zvládli alespoň částečně pokrýt za jednu návštěvu, ale také proudí místem takové velké množství lidí, že je nemožné, abyste se soustředili na něco jiného, než je kakofonie cizích jazyků, křičících dětí a překrývajících se hlasů v kombinaci s nahlas řvoucí hudbou z reproduktorů, která se linula jednak uvnitř areálu, ale ještě s více decibely i ve venkovním prostoru.
V rámci vnitřního prostoru je v aquaparku k dispozici vícero bazénů, tak je třeba mezi nimi přecházet. Jak se jedná o velký prostor, tak se v něm zvuk nepříjemně odráží. Poměrně těžce jsem držela pozornost na to, kde mám hlas manžela a dcery, jelikož splývaly s dalšími lidskými hlasy spolu s cákáním vody, odtokem do kanálků či hučením trysek ze všech prostor, kde byla voda.
Můj nepatrný zbytek zraku jsem též využít nemohla, jednak chlorovaná voda udělala své, a tak byla mlha přede mnou i za mnou, ale i viditelnost byla špatná. Některá místa byla příliš přesvícena sluncem díky skleněným stropům, další místa byla zase příliš temná díky jejich zaměření (relaxace). Buď jsem tedy tápala ve tmě či jsem byla oslněna. Když jsme putovali vodou dokola areálu, tak jsem se snažila hlídat plavací kruh mé dcery, ale v jednu chvíli tam bylo kruhů asi pět, tak jsem se vrhala po cizích dětech v domnění, že v davu lidí se to případně nějak přejde. V tomto chaotickém prostředí je tedy velmi nesnadné si určit nějaký bod, který by mi pomohl v orientaci, o který bych se příště mohla opřít. Nešlo najít ani nějaký světelný výrazný zdroj, který by mi posloužil jako záchytný bod.
Takové prostředí pak klade velké nároky na soustředění zrakově postiženého. Člověk se může cítit nekomfortně až ztraceně, ačkoli toto místo je určené k radosti a odpočinku, protože jedinec je neustále nucen vstřebávat a vyhodnocovat informace, které k němu proudí všemi ostatními smysly, ale i např. oněmi zbytky zraku.
Akustika
Co se týče špatné akustiky, tak podobné pocity, co jsem měla v aquaparku, ve mně budí i některé nádražní budovy. Zde se také zvuk nepříjemně tříští a vše hlučí tak, že nelze zachytit moc užitečných zvuků k využití. Zrovna tak místo, kde sedí prodejce jízdenek, je nevhodné, ale to i pro lidi, co např. špatně slyší. Nikdy nerozumím té paní za přepážkou, co říká. Já s ní ani oční kontakt nenavážu, takže přijdu a hlásím, že chci jízdenku na ZTP/P a kam. Až po nějaké době se dozvím, že paní kouká do počítače či že tam vůbec není. Tyhle problémy ale zjišťuji ve více provozech, kde je personál zavřen v těchto kukaních, které jsou odděleny sklem. Je to v nemocnicích, bazénech, ale i v různých prodejnách jsou stále po době covidové různá plexiskla, přes která není nic slyšet, a ještě do nich většinou narazím, když chci platit.
Text tedy přiblížil zkušenosti ze života se zrakovým hendikepem tak, aby si člověk, který má nad vším vizuální kontrolu, uměl alespoň představit, co může člověk, který špatně vidí či nevidí nic, řešit během svého všedního dne.
Komentáře
Okomentovat