Na mém blogu jste již mohli číst článek na podobné téma, který se týkal bílé hole jako stigma. V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad tím, jak jsem v mládí a dospívání pociťovala stigmatizaci díky velmi silným brýlím, které jsem nosila od raného dětství.
V půl roce jsem neviděla
Když mi bylo šest měsíců, tak moji rodiče pojali podezření, že s mým zrakem není něco v pořádku. Neostřila a nereagovala jsem na předměty, které mi okolí ukazovalo tak, jak bych asi měla. Ví se, že dětský zrak je od narození velmi nedokonalý, a jak dítě roste, tak se vyvíjí. Proto do té doby rodiče neměli starost s tím, zda jsem stran zraku v pořádku. Ale již ve zmiňovaném půl roce začali pochybovat. Byla jsem schopná vnímat akorát silné světlo, na které jsem reagovala, otáčela za ním hlavu a pohled soustředila na něj. Moje máma má doma fotoalbum, kde mám fotky do mého jednoho roku života, kde velmi často ležím na bříšku či sedím a koukám nahoru, nikoli na toho, kdo fotil. Později mi rodiče vysvětlili, že jsem většinou koukala na strop, kde svítilo světlo, které mě fascinovalo.
Po očním vyšetření byla diagnóza jasná, a to pouze zachovaná světelná projekce. Na operaci obou očí, a to kvůli vrozené kataraktě (šedému zákalu) jsem se dostala v roce mého života, a to do pražského Motola. Tenkrát jsme pobyli v nemocnici šest týdnů s jedním okem, a to opakovaně. Bohužel nevím, kolikrát jsme na očním oddělení s mamkou pobývaly. Tenkrát neexistoval žádný podpůrný systém pro matky s dětmi s oční vadou, žádná Raná péče, žádné spolky nebo poradny, ale ani internet a možnost získat ucelené informace o tom, když máte dítě se zrakovým hendikepem. Moji rodiče nedostali informace, jak se mnou pracovat, jak rozvíjet zbytky zraku, nevěděli, jaká je prognóza. Kontroloval se stav dioptrií, a to bylo tak vše, co pro nás mohli lékaři dělat.
Moje první brýle a mateřská školka
Po roce mého života jsem se začala na fotografiích objevovat se silnými brýlemi. Na malé dětské hlavě vypadaly brýle s deseti dioptriemi neobvykle, možná až roztomile. Vůbec si nepamatuji, jak jsem si v tomto věku zvykala na nošení brýlí. Moje máma však říká, že jsem byla velmi šikovná.
Když jsem začala chodit do školky, tak jsem ještě žádnou odlišnost nepociťovala. Některé děti, jak spolužáci, tak kamarádi, také nosili v té době brýle. To však byly běžné refrakční vady, které se s věkem srovnaly, tenkrát jsem to tak samozřejmě nevnímala. Pár dětí taky nosilo brýle, a to bylo prostě v pořádku. V mateřské školce nikdo neměl problém s mou tloušťkou brýlí, byla jsem šikovná, zvláštní režim jsem nepotřebovala, mezi spolužáky jsem zapadla. Byla jsem spokojené dítě, které prostě na nějaké věci nevidělo, ale zrak, co mělo, mu stačil na běžné věci dětského života.
Speciální základní škola
Když jsem začala chodit na základní školu, tak jsem byla nadšená. Chodila jsem na speciální školu pro zrakově postižené v Plzni, kde se nikdo nedivil, že mám tak silné brýle. Pro všechny vyučující to bylo naprosto normální a přirozené. Přistupovali k nám jako ke všem dětem našeho věku, jen jsme dělali některé věci pomocí jiných metod a postupů. Nemusela jsem vysvětlovat, že na to či ono nevidím, že nepřečtu určitou velikost písma a nebo, že musím vynechat určité sportovní aktivity.
Měli jsme se báječně v té naší sociální bublině mezi svými se zrakovým postižením. Brali jsme na sebe ohledy, vzájemně se respektovali a přátelili se. Střet s realitou se vždy projevil na akcích, kam byly pozvány školy z kraje či okolí – prostě na akcích, kde jsme se potkali s intaktními dětmi. To jsme si pak vyslechli, že jsme brejlouni, že nosíme popelníky a další dehonestující označení. Nebyli jsme na to zvyklí, a mě to vždy velmi zasáhlo a bylo mi to velmi líto. Protože jsem nevěděla, proč se k nám takto chovají, aniž by nás znali. Však jsme stejní jako oni, jen nosíme brýle. Většinou kluci se toho nebáli a bránili naši čest ve slovní přestřelce. Většinou to bylo tak, že jsme někam přišli, usadili se a povídali si mezi sebou a z řad okolo nás se začaly ozývat posměšky ve stylu – hele, jaký mají brejle, a takový tlustý, ty kráso, takový popelníky, takový lupy… V tom věku nemáte ale ani sílu bránit sebe, jelikož nerozumíte tomu, proč se vám někdo vysmívá za něco, co jste si sami nezpůsobili a narodili jste se tak. Bohužel jsem si časem vypěstovala zvyk, když jsme přišli někam, kde byli další studenti/žáci, tak jsem klopila hlavu dolů, aby nebylo tak rychle vidět, že na nose nosím velmi silné brýle. Tento zlozvyk mi zůstal i do dospělého věku, kdy jsem se víceméně vyhýbala přímé konfrontaci s cizími lidmi, když to bylo možné. Když jsem měla jít něco koupit k pultu, objednat u okénka, postavit se někomu přímo, tak jsem raději poslala někoho jiného a stoupla si opodál.
V dospívání
Bohužel podobné zkušenosti jsem měla do té doby, než jsem o brýle díky autonehodě přišla. A to tedy i o ten cenný zbytek zraku, co jsem měla. Intenzivně jsem posměšky vnímala v pubertě a dospívání. Byli jsme např. na diskotéce, bylo mi 15 let, skvělá hudba, upravila jsem si vlasy, oblékla se v trendu, akce se dařila až do doby, než se na mě postupně chodila dívat parta kluků, a to ne proto, že jsem se jim líbila, ale proto, aby se mi vysmáli za moje popelníky. Velmi často toto pociťovala i moje máma, kdy jsem slyšela, jak říká tátovi, že v tramvaji na mě stále někdo kouká stran silných brýlí, a to hlavně v době, kdy jsem byla velmi malá. Často jsem kvůli tomu plakala.
Největší rána přišla v situaci, kdy jsme se seznámili s novými lidmi, měla jsem partu „zdravých“ lidí, kteří mě znali odmala ze sídliště, kde bydlím, tak jim nepřišlo nikdy divné, že nosím silné brýle, že vidím špatně, prostě mě tak znali a brali. A tato parta občas přivedla nové lidi, ze začátku to probíhalo velmi dobře, až po nějaké čase se noví osmělili a opět začal kolotoč, že nikdy nikdo z nich neviděl tak silné brýle, proč nosím takové popelníky, že půllitr nemá tak silné dno jako já brýle, proč nejdu na oční, proč to nějak neřeším aj.
Velmi často jsem se už pak nechtěla seznamovat s novými lidmi. Zrovna tak s muži, kteří mě neznali. Ti, co mě znali, neměli s mými brýlemi sebemenší problém. Jistě si dovedete představit, jak situace působila na dospívající ženu, která si idealizovala svět zvlášť v době romantických telenovel a románů.
Největším paradoxem na této situaci je, že tenkrát jsem se styděla, říkala jsem si, proč já musím toto prožívat? Nebyla jsem vděčná za brýle, které mi umožňovaly, že jsem se mohla samostatně pohybovat, že jsem mohla číst text očima, že jsem mohla psát rukou… Dnes bych byla za brýle šťastná, ale už to není možné. Tenkrát bych potřebovala dnešní nadhled a zkušenosti k tomu, abych se mohla obhájit. Jenže tak to v životě chodí. Člověk nabyde zkušenosti až tím, co prožije. Ráda bych tedy apelovala na všechny, ať nesoudí nikoho podle vzhledu, nikdy neznají příběh dané osoby, a i poznámka míněná ve vtipu a mladické nerozvážnosti může člověku ublížit do té míry, že si to nese a pamatuje celý život. A toto je důležité hlavně vštípit mladé generaci, jelikož mladí umí být v tomto ohledu velmi krutí vůči svému okolí.
Komentáře
Okomentovat