Dnešní text bude takovým zamyšlením a zkušenostmi s tím, že jsou situace v životě, kdy člověk s hendikepem nenajde sílu či z nějakého důvodu nenajde odhodlání na to, aby řekl nahlas, že má ten či onen hendikep. Opět to beru s ohledem na zrakové postižení.
Když není hendikep na první pohled zřejmý
Během svého života jsem zažila již dost případů, kdy si lidé nevšimli, že mám bílou hůl. Byla třeba složená a držela jsem ji v ruce tak, že se nedalo poznat, že ji mám. Nebo jsem čekala např. venku před provozovnou na manžela, a hůl jsem prostě neměla. A tak mě lidé požádali o pomoc – chtěli např. něco přečíst, jednou chtěla paní pomoci ze schodů. V případě čtení jsem musela paní říci, že na text bohužel také nevidím. Podle jejích slov tomu moc nevěřila, že prý jsem mladá a nepřečtu to. Necítila jsem se pak úplně komfortně, jelikož říkat ji moji celou zdravotní historii nechcete, ale také pocit, že vám nevěří, není příjemný.
S paní, která měla chodítko, to bylo náročnější. Opravdu potřebovala pomoci, ale nikdo jiný tam nebyl. Naštěstí jsem prostor velmi dobře znala, tak jsem ji pomohla, i když jsem spíše improvizovala. Pro ty, co by mysleli, že jsem mohla paní přivést do nebezpečí, tak nikoli, ona se držela zábradlí a já jí pomohla pouze snést ze schodů chodítko. Paní byla moc nadšená a nepoznala, že ji vidím jako flek a schody si počítám. Měla jsem však ale radost, že jsem pomohla.
Zapírání
Chtěla jsem spíše ale zmínit situace, kdy vědomě neřeknete, že nevidíte, protože máte strach z toho, co si budou o tom oznámení lidé myslet a co tomu řekne okolí. Občas toto vídám u některých zrakově postižených, že raději jdou někde po paměti, než by vyndali bílou hůl, nastoupí náhodně do MHD, aniž by věděli, zda ten spoj je ten pravý, čekají na přechodu, než budou moci s někým přejít, než by se zeptali, zda je opravdu červená aj.
V pubertě jsem také měla takové stavy, že jsem raději předstírala, že vidím obsah obrázků, textů v časopise, že přečtu nápis na dveřích, než bych přiznala, že na to nevidím. Hledala jsem různé fígle, jak zjistit informaci, co potřebuju. Když jsem něco hledala, tak jsem po neúspěchu šla domů, než bych se zeptala, kde to najdu.
Mám ve vzpomínkách dost takových situací, zpětně si říkám, že mi dalo hodně práce zastírat, že na to nevidím, než kdybych řekla, jak to je, že bych nemusela trávit tolik času tím, že se to pokusím zjistit sama. Jenže v pubertě hodně každému záleží na tom, co si kdo o vás myslí, lidé občas umí být krutí. V době mého dospívání se o hendikepech tolik nehovořilo, osvěta neprobíhala, a tak to byla spíše rarita a podiv nad tím, že nevidím, proč nejdu na operaci a jak to, že mi nestačí tak silné brýle, co mám.
Zájem-nezájem
Pokud na očích není vada hned zjevná, např. změnou barvy, zakalením, tak to okolí hned nemusí poznat, pokud zrovna na stole neleží bílá hůl. Ale i tak se mi stalo, že ani hůl není zárukou, že jedinec pochopí, oč tu běží. Několikrát se mi stalo, že „nápadníci“ projevovali zájem do té doby, než zjistili, že mě najednou někdo vede a proč, že to není množstvím alkoholu. I pro to jsem ne vždy šla s kůží na trh.
Předstírání je vyčerpávající
Postupem času a také se ziskem zkušeností a jakéhosi nadhledu jsem zjistila, že dá příliš mnoho práce nepřiznat okolí, že mám zrakový hendikep. S tím, jak zrak ztrácím postupně, tak to šlo také mnohem hůř. Je ale velmi důležité uvědomit si, že hendikep je vaší součástí, že bude s vámi napořád a je třeba se přijmout se vším všudy. Po zjištění a přijmutí této pravdy se člověku hodně moc uleví.
Dnes nemám problém říci poštovní doručovatelce, ať mi ukáže, kde se mám podepsat, že na to nevidím, když volá kurýr, že veze balík, zda by byl tak hodný a počkal s balíkem u zvonků, že někde na parkovišti ho nenajdu, zda mi v čekárně někdo může říci, zda je tam volné místo.
Ono v dnešní uspěchané době si ne každý hned všimne, někdo si všimne, ale neví, jak by měl pomoci, tak raději nedělá nic. Ale, když si člověk řekne, co potřebuje, tak většinou lidé pomohou. A důležité je si pamatovat, že když nepomohou, tak to není vámi, ale je to pouze jejich vizitka, není to namířeno proti vám.
Důležité je přijmout svůj hendikep, umět o něm mluvit, umět si říci o pomoc a přiznat, že pomoc potřebuji. Nestydět se za to, že něco nemůžu dělat či nezvládnu. Jelikož i lidé intaktní neumí a nedělají vše. I člověk se hendikepem má své lidské kvality a je přínosem pro společnost. Nikdo z nás nikdy neví, co mu život přinese, a tak je velmi pošetilé si myslet, že informace o životě s hendikepem se nás netýkají. Za mě je tedy více práce s popíráním svého stavu nežli s tím, že moje okolí vidí, že chodím s bílou holí, s průvodcem či vodicím psem. Jednám s lidmi tedy narovinu, jelikož chci, aby i oni tak se mnou jednali. Ono není fér předstírat či neuvést, že má člověk nějaký hendikep, jelikož samozřejmě máme v životě limity a omezení, která maskovat zkrátka nelze.
Komentáře
Okomentovat