Přijetí postižení aneb Sám sebou bez výhrad

 Ve svých textech jsem již psala o tom, že přijmout bílou hůl není automatické, o tom, jak jsem já sama přijala informaci o tom, že moje zraková vada je progresivní či o tom, jak já sama pohlížím na můj hendikep. Je však třeba stále hovořit o tom, jak je důležité přijmout sám sebe a nebojovat proti tomu, že má člověk nějaký druh postižení. Zkusím tedy toto téma opět otevřít a zamyslet se nad ním. 


Linda stojí na chodbě s bílou holí. Vlevo u stěny jsou v řadě sedačky pravděpodobně z nějakého starého kinosálu, za Lindou prosklené dveře


Nepřijetí a nepřiznání

Mám kolem sebe pár lidí, kteří mají zrakový hendikep již poměrně dlouho. Jejich zrakové postižení není zcela nezanedbatelné, ale chovají se vůči sobě a okolí tak, jako že je vše v pořádku. Myslí si, že zcela samostatně zvládají vše, nepotřebují kompenzační pomůcky ani jinou další pomoc. Pravda je však taková, že s tím, jak přistupují sami k sobě, zcela spokojení nejsou. Tím, jak nekompenzují své znevýhodnění, tak ubírají sil a efektivní práci pouze sami sobě.

Neradi si tito lidé přiznávají to, že jsou nějakým způsobem znevýhodněni, což popřít nemohou, když pobírají např. sociální dávky, léčí se na specializovaných pracovištích či jsou držiteli příslušných průkazů. Nechtějí si připustit svoji závislost na pomoci druhých. Jenže z podstaty toho, že má člověk hendikep, je nějak znevýhodněn vůči většinové populaci, vyplývá, že bude jistou formu pomoci potřebovat, ať od rodiny či organizací, které se na pomoc lidem s postižením specializují. 


Není vše vždy růžové

Člověk, který žije samostatný a nezávislý život, má jistě problém při změně svého zdravotního stavu přijmout fakt náhlé závislosti na pomoci. Pokud si člověk uvědomí, že říci si o pomoc, vyhledat pomoc a přijmout ji, je součástí života s postižením, pak i sám na sebe bude pohlížet s větší úctou a respektem. I když se sama cítím vcelku samostatně a soběstačně, tak si ale plně uvědomuji, že pomoc od druhých potřebuji a potřebovat budu. Znám možnosti, které mohu využívat, vím, kam se případně o radu či pomoc obrátit, což je ale svým způsobem velmi úlevné, když člověk zná, na kterých místech mu lidé k tomu školení odborně poradí. Zrovna tak moje rodina a přátelé ví, jaký hendikep mám, a tak je nepřekvapí, když v určitých oblastech potřebuji výpomoc. Ti, kteří můj stav respektovat nechtějí, s těmi trvalé vztahy neudržuji. Jelikož moje postižení je mojí součástí, a pokud s ním má někdo problém, tak to opravdu není přítel ani někdo, u koho by mě mělo mrzet, že s ním nemám dobré vztahy. Jistě, jsou lidé, se kterými se musíme stýkat, i když bychom raději nechtěli, ale pokud mají problém s mým/vaším postižením, pak je to problém pouze jejich nikoli můj/váš. 

Důležitý je respekt k odlišnostem a jedinečnostem každého z nás. Ale také je třeba respektovat sám sebe uvnitř. I když má člověk nějaký nedostatek, který mu ztěžuje život, pak má ale jistě jiné kvality, které nedostatky kompenzují. Je třeba, aby každý pochopil sám sebe, určil si priority a hlavně své potřeby. 


Ústupky nejsou na místě

Když bude člověk se zrakovým postižením předstírat, že mu stačí pouze zvětšení v prostředí Windows, že může pohodlně chodit bez bílé hole, že nepotřebuje doprovod na dané místo, pak ale škodí pouze sám sobě. Když bude namáhat zbytky zraku, tak že ho bolí hlava i oči místo, aby využil hlasového výstupu, pracoval tak v klidu, v pohodě a mnohem rychleji, tak uškodí pouze sobě. Jelikož okolí neocení, že kouká do monitoru a neposlouchá hlasový výstup, že se potácí potmě a neví, zda se někde nezraní místo, aby si vzal do ruky bílou hůl, že chodí pod světlo, aby si mohl přečíst malý text místo, aby využil nějakou z optických pomůcek, raději sedí doma místo, aby požádal někoho o to, zda ho doprovodí… Pokud to opět někdo dělá z důvodu, co by tomu řekly kolegyně v práci či sousedka v domě, pak je třeba pracovat na své sebedůvěře a vztahu sám k sobě. Kolegyně za vás vaši práci neudělají, vcelku si myslím, že je jim jedno, jakým způsobem pracujete na počítači. Hlavně, pokud si musíte nosit práci domů, protože díky tomu, že na to nevidíte, v práci dané úkoly nestíháte, pak je třeba opravdu promyslet, zda tento postoj k vlastnímu zdraví za to stojí. 


Vyhodnocení

Pokud člověk nezvládne adekvátně vyhodnotit své potřeby, tak by si měl nechat poradit od někoho nestranného. Jelikož, pokud člověk přijme nabízenou pomoc, začne využívat pomůcky jemu vyhovující, využije možných sociálních služeb, nechá složitější úkony udělat někým jiným, je život hned veselejší a uvolněnější. Díky pomůckám zvládám určité úkony efektivně, díky službám se nemusím stresovat, jak dojdu na místo, kde to neznám, díky příbuzným vím, že díra na tričku mě nemusí stresovat, jelikož mi s tím mamka pomůže... Určitě není dobré se ohlížet na to, co tomu řekne sousedka, jak se budou dívat kolegové…Důležité je soustředit se sám na sebe a své potřeby, aby hendikep byl co nejvíce kompenzovaný díky dostupným metodám a prostředkům, i když stav „normálního zdravého“ člověka to nebude. Ale s tím se dá také pracovat, vždy pracujeme s tím, co aktuálně máme. Určitě není každý den duhový, život s hendikepem je jiný, složitější a náročnější. Je třeba ale najít si takové metody a postupy, se kterými se bude tento život žít lépe a kvalitněji. Není třeba dělat hned radikální změny, pokud to dosud z nějakého důvodu nebylo možné. Ale pokud má být změna trvalá, pak stačí, když bude postupná. Začínejte tedy s menšími věcmi – poproste kamaráda či rodinu, zda by mohli pomoci s některými úkony, které vám trvají dlouho a vyčerpávají vás. Zkuste pořídit nejprve jednu kompenzační pomůcku a pracujte s ní. Uvidíte, že změna bude znatelná a pro vás pozitivní. Netlačte na sebe, ale snažte se pomoci hlavně sami sobě. 


Komentáře