Již jsem na mém blogu psala o tom, že přijetí bílé hole není automatické, že tento proces skýtá určité rozpaky a že je to cesta přivyknutí si na novou kompenzační pomůcku jako součást života. V tomto textu chci ale popsat jiný proces, a to zvykání si na informace ve formátu hlasovém nikoli vizuálním.
Po autonehodě
Do svých dvaceti let jsem psala rukou a četla očima veškeré texty. Ty, které jsem nepřečetla, tak se zvětšovaly tak, aby mi byly přístupné. Po autonehodě jsem velmi záhy začala zjišťovat, že mi čtení textů dělá větší problémy než obvykle. Nikdy jsem nevydržela číst dlouho, kvůli nystagmu mi oko poměrně brzy začalo utíkat a musela jsem si dát pauzu. Ale po návratu z nemocnice již odpočinek nestačil a opravdu mi dělalo problémy číst, hlavně ručně psané poznámky mých spolužáků. Což byl problém, když jsem potřebovala vše opisovat a dohánět zameškané. Tak jsem to vyřešila tím, že jsem si kopírovala poznámky, co mi chyběly s tím, že se můj oční stav zlepší a oko se umoudří. To se ale nikdy nestalo…
Nechtěla jsem se vzdát tištěných textů
Když jsem byla po první oční operaci v roce 2001, tak zdravotní stav již nedovoloval číst ručně psané texty. Naštěstí v té době jsem již nějakým způsobem zvládla uzavřít ročník, což si ale upřímně moc nepamatuji, jak se stalo. Moji spolužáci byli báječní, začalo být populární vypracovávat poznámky skupinově, a tak maturitní otázky byly k dispozici v digitální podobě. Měla jsem doma počítač s Windows, zastaralou stolní kamerovou lupu, ale žádný hlasový výstup. A tak moje máma četla ty vytištěné maturitní poznámky a nahrávaly jsme je na klasické magnetofonové pásky.
Dělalo mi opravdu potíže soustředit se na to, co z diktafonu slyším. Nemohla jsem si nic zapamatovat, pořád jsem přetáčela zpět a nic si z látky nepamatovala. Stále jsem viděla pasáže v sešitě z předchozích let, jak jsem je měla podtrhané zvýrazňovači. A tak jsem začala experimentovat. Nechala jsem si tisknout velikost Arial 28 či 32 tučně, využila lupu do ruky, posléze jsem dávala texty pod znovu zprovozněnou kameru v počítači hlavně, abych mohla číst očima.
Jenže celé tyto procesy mě velmi zdržovaly, byla jsem sice schopná přečíst např. odstavec, tam jsem si dělala i podtrhání a vyznačení tužkami, jak jsem byla zvyklá, ale práce nebyla efektivní. A tak jsem v rámci zdravého rozumu a opravdu málo času před maturitou musela začít intenzivně poslouchat to, co mi maminka namluvila. Posléze mi otázky pouze četla a bylo třeba alespoň do hlavy něco dostat.
Těžko si zvyknout
Stále jsem si neuměla představit, že si nebudu psát rukou, že si nebudu podtrhávat barevně, kupovat různé designové sešity… Jak jsem tiskla vše ve velkém fontu, tak jsem měla doma snad tisíce papírů s různými maturitními texty, které jsem nikdy nevyužila.
Když jsem posléze v prvním ročníku na vysoké škole konečně měla počítač s hlasovým výstupem, což nebyl tak pěkný skoro lidský hlas jako dnes, tak mi dělalo problémy si na něj zvykat. Chybělo mi to, že jsem před zkouškou nemohla listovat v přednáškách, ostatní šprtali a koukali do poznámek a já se snažila od nich pochytit pár informací, které bych mohla využít u zkoušek. Dlouho jsem si pak tiskla výpisky z předmětů, které jsem dělala na počítači a nosila je s sebou, abych měla ten pocit, že je mám. Občas jsme je využili s kolegy k tomu, že jsme z nich četli, resp. Oni mi je předčítali. Mělo to pro mě takový psychologický efekt – udělat si výpisky, vytisknout je a nosit je při sobě.
Vím, že nejsem jediná, kdo stále hledal možnosti, jak se nevzdat vizuální kontroly. Někteří zvětšují prostředí Windows, další využívají zvětšovací programy bez hlasového výstupu. Což ale také bývá kontraproduktivní, pokud je obsah obrazovky již příliš velký, pak se uživatel již špatně orientuje v obsahu na monitoru, když je tak velký. Pokud však má člověk zapnutý hlas, ovládá svůj software, pak je jeho práce rychlejší a efektivnější nežli, když se spoléhá na to, že potřebné informace najde svým slabým zrakem.
Je jasné, že přechod pouze k hlasovému výstupu, je také náročný zvlášť, když je člověk vizuální typ nebo když měl fotografickou paměť. Potkala jsem i takové zrakově postižené, kteří ví, že velmi špatně vidí, že jedinou možností je pořídit zařízení s hlasovým výstupem, ale nepořídí si jej. Jednak proto, že by si tím přiznali, že je jejich zrakové postižení tak vážné, v pracovním prostředí by to věděli i ostatní kolegové, což je nepřípustné, a pak se dále bojí, že tomu nebudou rozumět a nechtějí si na umělý hlas zvykat. A tak stále pořizují optické pomůcky a hledají berličky, jak využívat zbytek zraku, který ale není tak silný, aby dostali veškeré informace pro život, které potřebují.
Je to podobné jako s bílou holí, je třeba to přijmout, každý má své tempo. Ale stejně jako hůl usnadní pohyb, tak podpora hlasového výstupu usnadní práci a přístup k informacím. To, že člověk nemůže koukat do textů, psát rukou, má výhodu v tom, že se pěkně trénuje paměť, protože často se mi stává, když mi někdo v telefonu řekne, zda si to zapíšu, tak já odpovím, že si to budu pamatovat, že jsem zvyklá.
Pokud tedy každý z nás svádí nějaký takový vnitřní boj kvůli čemukoli, tak ať je výsledek hlavně takový, aby pomohl vyřešit nastalé problémy a sám člověk byl posléze spokojený a šťastný ve svém životě.
Komentáře
Okomentovat