Obavy z bílé hole a co tomu řekne okolí?

 Na téma bílé hole – jejího přijetí, obav a pohledu na ni, jsem sepsala hodně článků na mém blogu. Avšak se stále ukazuje, že toto téma je palčivé a stále velmi aktuální. Tak opět připojuji k této problematice pár mých myšlenek a úvah. 

Nošení hole

Začít používat bílou hůl není jen praktický krok. Pro mnoho lidí je to silný psychologický zlom. Ne proto, že by hůl sama o sobě něco měnila na jejich schopnostech, ale proto, že ji „uvidí druzí“. Najednou se do popředí dostává otázka: Co si o mně budou myslet sousedé, rodina, kolegové, známí? Velmi často je právě první obavou a strachem právě to, co tomu řekne okolí. Lidé nemyslí na sebe, že by jim hůl mohla otevřít cestu k samostatnosti, k překonání sama sebe či otevření nových možností. Největší starost bývá o to, co řekne sousedka, když mě dosud neviděla s holí a já ji najednou budu nosit? Co sousedce na to řeknu? Jak to vysvětlím?

Obava z bílé hole málokdy vychází z reality. Většinou je to směs domněnek ve smyslu, že budu působit slabě, že si o mně budou myslet, že už jsem úplně slepý/slepá, že mě budou litovat. Ale také že budu středem pozornosti, že mě budou lidé posuzovat podle hůlky místo podle toho, kým jsem… Ve skutečnosti si většina lidí nic z toho nemyslí dlouhodobě. Lidé se dívají, udělají si rychlý závěr a jdou dál. Svět se nezastaví. Sousedé mají své starosti, rodina své strachy, známí své vlastní nejistoty. Jenže člověk se zrakovým postižením si tyto myšlenky často domýšlí a zesiluje. Konstruuje pak představu reality, která většinou nenastane nebo v úplně jiné míře, než se jedinec domníval. 

Proč nás zajímají cizí názory?

Protože být viditelně jiný je nepohodlné. Bílá hůl je symbol. Neznamená selhání, ale přiznání reality. A to bolí víc než samotná ztráta zraku. Bílá hůl s sebou nese silné stigma, a tak se mnoho lidí raději vystavuje riziku – zakopávání, nárazům, dezorientaci – jen aby si uchovali iluzi, že „ještě nejsou takoví“, že ještě vidí tak, že pohyb zvládnou sami. Jenže bezpečí není slabost a pomůcka by neměla být oním stigmatem.

Měli bychom si tedy položit otázku, jestli má mít větší váhu domněnka cizího člověka, nebo vlastní zdraví a komfortní život? Pojďme si zdůraznit základní pozitiva nošení bílé hole. Bílá hůl není jen pro zcela nevidomé. Slouží k označení kohokoli, kdo má problém se zrakem, jeho zraková vada již neumožňuje bezpečný pohyb. Ale také dává okolí najevo, že daný jedinec špatně vidí, okolí tak může vůči němu zaujmout daný postoj – oslovit člověka, nabídnout pomoc, být tolerantní a chápavý. 

Hůl je nástroj bezpečí - chrání před pády, překážkami, nečekanými změnami terénu, poskytuje informace pro okolí – lidé dávají větší pozor, zpomalí, nabídnou pomoc. Hůl také podporuje samostatnost, umožňuje jít ven bez doprovodu, dává sebedůvěru – když se člověk přestane bát, začne se znovu pohybovat svobodně. Díky holi zmizí psychické napětí, není nutné neustále předstírat, že vidím. Bílá hůl je často nositelem respektu a obdivu k tomu, že člověk je samostatný a do jisté míry velmi statečný, jelikož vidící populace si neumí představit žít bez zraku, a ještě se samostatně pohybovat ve venkovním prostředí. Bílá hůl nebere důstojnost – může být cestou k jejímu znovu nabytí. 

Sám na prvním místě

Lidé, kteří vás hodnotí podle hole, by vás hodnotili i bez ní – jen jinak. Dnes hůl, zítra pomalejší chůze, pozítří nejistota, Ti, co hodnotí jiné, hodnotí stále, a důvod si stejně najdou. Jediný člověk, se kterým budete žít celý život, jste vy sami. Skutečná odvaha není jít bez hole a riskovat. Skutečná odvaha je přijmout své potřeby, dát přednost bezpečí před dojmem, přestat se omlouvat za to, že jsem jiný, mám hendikep. Důležité je však ale také přijetí sám sebe. Vstřebat to, že zrak již neslouží a jeho nedostatek je třeba kompenzovat tak, aby život byl v rámci možností naplněný a produktivní.  A hlavně myslet na to, že nikdo není povinný nikomu vysvětlovat svůj zdravotní stav, své potřeby a detaily svého života. To, co okolí pronáší o životě jiných, vypovídá o něm nikoli o vás. 

Bílá hůl není symbolem slabosti, ale toho, že je člověk nějak limitovaný a převzal za svůj život odpovědnost.  A to je postoj, který si zaslouží respekt, bez ohledu na to, co si kdo myslí.