Nedostatky v komunikaci se zrakově postiženým

 Stále si všímám toho, že lidé nevědí, jak komunikovat s někým, kdo má zrakové postižení. Někdy se raději komunikace straní, jelikož se obávají možné chyby. Připravila jsem deset bodů interakce, které mohou býti nápomocné při setkání s nevidomým. 

1. Gestikulace místo slovního vyjádření: Lidé místo popisu používají gesta nebo ukazování, což nevidomý nemůže vnímat. Jedná se např. i o popis místa, kam se má nevidomý posadit (tam, tu nebo támhle) či popisu věcí v hovoru tím, že vidící ukazuje, nevidomému pak unikají souvislosti.

2. Nepředvídatelné fyzické kontaktování: Dotýkání se nebo usměrňování bez upozornění či dovolení, což může být pro nevidomého matoucí nebo nepříjemné. Často je to tahání a přesouvání nevidomého i přesto, že si to nepřál. Týká se i sahání na bílou hůl nebo vodicího psa. 

3. Vyhýbání se slovům spojeným s viděním: Lidé se zbytečně snaží vyhnout slovům jako „vidět“, „podívat“ nebo „vypadá“, což působí nepřirozeně. Sami nevidomí říkají, že se na to mrknou nebo podívají a myslí tím své specifické možnosti „vidění“. 

4. Zpochybnění postižení: Nevěřící názory na zdravotní stav, pochyby o tom, že člověk nevidí a zesměšňování jeho stavu. Často se doslechneme, že slepotu předstíráme či hůl nosíme kvůli touze po lítosti od okolí. Je to velmi nepříjemné a dehonestující.

5. Nejasné navigační pokyny: Používání vágních frází jako „tamhle“, „zde“, což nevidomému nepomůže s přesnou orientací. I při doprovázení nevidomého je třeba vždy přesně říci směr, kudy se jde. Při navigaci v interiéru např. kde předmět leží či kde jej nevidomý najde. 

6. Neoznámení svého příchodu nebo odchodu: Vidící neupozorní nevidomého na svůj příchod nebo odchod, což vede k tomu, že nevidomý neví, s kým mluví, nebo se dál baví s někým, kdo už tam není. Oznámení se předejde trapným situacím na obou stranách v dialogu. 

7. Předpoklad, že nevidomý potřebuje automaticky pomoc: Lidé se mohou bez zeptání snažit pomoct, což může být vnímáno jako neúcta k jeho samostatnosti. Nevidomý ne vždy pomoc potřebuje, když ano, rád ji přijme, ale není automatické ji potřebovat a chtít. 

8. Mluvení hlasitěji nebo příliš pomalu: Mylné předpokládání, že nevidomí mají i sluchové postižení, a tak je třeba přizpůsobení mluvy. S nevidomým hovoříme zcela normálně, jak jsme zvyklý při jakémkoli hovoru.

9. Vyhýbání se očnímu kontaktu: I když člověk nevidí, pak se k němu neotáčíme zády ani bokem, hovoříme stále k jeho obličeji. 

10. Černý humor: Nemusíme vynechávat vtipy na téma hendikepu, sami nevidomí si rádi dělají legraci ze slepoty a milují černý humor.