V tomto textu bych se chtěla s vámi podělit o jedno velmi kouzelné setkání s dětmi a jejich pedagogy. V hlavní roli účinkoval samozřejmě vodicí pes, kterého chce každý mazlit a je to miláček publika. Ale vezměme to od začátku…
Potkali se na hřišti
Jednoho dne jsme u nás doma hlídali naši milou Biancu, zlatého retrívra, vodicího psa od mé drahé kamarádky Martiny. Martinu znáte z našeho společného podcastu BlindTalk, ve kterém společně probíráme různé situace ze života se zrakovým postižením. Tonička, moje dcera, je vždy nadšená, když u nás Bianca spí, nejsem si jistá, zda Bianca sdílí stejné pocity. Avšak dcera to má jako animační program a Bianca si zase užije přítomnost někoho jiného.
Spí u nás na místě, kde dříve spávala naše Cilka, můj první, a zatím jediný, vodicí pes. Dokonce nad místem, kde Bianca spává, je velká fotografie Cilky, tak se mi to zdá takové symbolické. Když byla Bianca ještě mladý divoký jedinec, tak se velmi často nasoukala do Cilky pelechu a nebylo jí to vůbec trapné. A tak tam ležely obě „zlaťačky“ společně. Dnes tam tedy spokojeně spává Bianca sama a Cilka na ni s výšky shlíží.
Bylo příjemné dopoledne i se sluníčkem, a tak jsme šly venčit a vzaly jsme s sebou i postroj na vodicího psa. Chtěla jsem zkusit, zda jsem ještě nezapomněla chodit v postroji se psem a jaké u toho budu mít pocity. Musím říct, že tato dovednost se nezapomíná. Sice Bianca nejprve vypadala, že naprosto netuší, co po ní chci. Stále se zastavovala, že jako opravdu mě nepovede, ale po pár metrech se vcelku stabilizovala a společně jsme kráčely po sídlišti. Bianca, stejně jako Cilka, je při práci velmi důležitá. Po těch letech jsem se cítila důležitě i já.
Bianca je opravdu výborný pracant, rychlost chůze je přesně taková, na jakou jsem byla zvyklá u Cilky, a tak jsem se přenesla v čase a užívala si to. Fenka pěkně stavěla každý obrubník, přechod a i lecjakou terénní nerovnost.
Samozřejmě, abychom to neměly tak snadné, jsme si vyzkoušely, jaká nastává nekomfortní situace, když kolem přechodu pro chodce jezdí traktor a seče trávu. Samotná tato činnost je velmi hlučná, takže jsem sice stála na přechodu, ale pes absolutně neslyšel povel vpřed, ale ani já moc neslyšela akustický signál na semaforu. Ještě mám vždy pocit, že mi ten sekáč přejede psa nebo mě. Což se nikdy nestalo, neboť nás přece vidí, ale jak jezdí po chodníku, tak vždy ze sekáčů trávy mám respekt, i když jdu s holí. Je to dáno ale tím, čím je sekačka blíže, tak je člověk více dezorientovaný, neboť neslyší absolutně nic, a tak nemá přehled o dění v prostoru. Navíc jich většinou seká více a pod okny ještě se strunovou sekačkou. V takovém případě pak spíše volím jinou trasu či jdu zadním vchodem, kde doufám, že pro zatím nebudou pracovat.
Když jsme se dostatečně vzdálily od zdroje hluku, potkaly jsme na vycházce dětičky ze školky, kam chodí i moje dcera, resp. její celou třídu včetně obou skvělých pedagogů. Přidaly jsme se k nim chvíli na hřiště, kde se setkání vyvinulo v malý praktický workshop.
Dětská roztomilost
Děti jsou staré kolem šesti let, a tak pro ně faktická přednáška nemá tak velký význam, neboť dlouho neudrží pozornost. Ale spíše je pro ně snadněji pochopitelné něco, co si mohou představit či k něčemu, co znají, přirovnat. A tak jsme si řekli, že mezi námi žijí lidé, kteří mají různá postižení a je to tak v pořádku. Děti jsou v tomto ohledu velmi chápavé a bez předsudků. Navíc Tonička velmi často vykládá, že její máma nevidí, a je to tak v pořádku, neboť jeto přece pravda. Takže dětičky vůbec nepřekvapilo, že maminka od Tondy je skoro slepá. Hlavně je ale zajímal ten pěkný světlý pes, co mi ležel u nohou.
A tak jsme si ukázali poslušnost, Bianca nosila klacky, ale podala i bílou hůl, která mi upadla. Předvedla, jak zvládá odložení, ale byla i velmi šikovná při přivolání, i když bylo hřiště plné klacků, které Bianca tak tuze ráda baští.
Důležité bylo vysvětlit dětem, jak se chovat k vodicímu psu a jeho pánovi. Děti již vědí, že na psa, který má postroj s nápisem, nesaháme, nevoláme na něj, nekrmíme jej. Když bychom si ho chtěli hladit, tak se zeptáme páníčka, zda je možné si psa pohladit. Pejsek totiž pracuje, pomáhá nevidomému se orientovat v prostoru. A tak by vyrušením ztratil soustředění a mohla by se stát nějaká nehoda oběma, ať psovi, tak i pánovi.
Dětičky si osahaly postroj, viděly bílou hůl a užily si setkání na hřišti. Oba pedagogové byli velmi vstřícní a empatičtí tím, že formou hry dovolili ukázat dětem svět nevidomých.
Jsem velmi vděčná za to, že děti tuto možnost dostaly. Sice si nebudou pravděpodobně pamatovat, kolik dovedností pes umí, je to 34 to 34. Děti říkaly, že umí počítat do 30, tak jim to číslo nebylo cizí. Hlavní ale je, že snad si zapamatují, že si hrály s krásným psem, který pomáhá paní, která nevidí, a že na něj nesmí svévolně sahat. Už jen to, že vědí, že mohou takového psa a jeho pána potkat např. v obchodě, u lékaře či v divadle, bylo pro ně poučné a jistě zajímavé. Děti jsou jak houba, a tak nasávají vše nové a nevšední, prožívají to, a snad v nich zůstane do budoucna dobrý pocit a zážitek z tohoto setkání stejně tak jako ve mně. Bianca jistě také ocenila přítomnost tolika dětí. Ocenila to svým způsobem, a to tak, že zbytek dne prospala. Pravda je, že si to zasloužila, ten odpočinek.
Ještě zmíním, že na zpáteční cestě domů vedla Bianca, jak kdybychom byly nerozlučná dvojka. Zvykla si na mě a šlapala jak hodinky. Martina má skvělého parťáka a pomocníka, zač musíme ale vzdát hold Nadačnímu fondu Mathilda, od kterého je Bianca vycvičena.
Komentáře
Okomentovat