Text přináší opět pár praktických příkladů ze života, jak by měla intaktní veřejnost postupovat při setkání se zrakově postiženým. Zmíněné situace pocházejí z oblastí stran komunikace, jednání či chování v interakci s někým, kdo nevidí.
Podání ruky a představení se
Během jednoho týdne jsem zaznamenala ostych stran vidícího při vzájemném představování se. Já jsem z generace, kdy se na znamení úcty a respektu podává při setkání ruka. Jako člověk, co nevidí na druhého, oceňuji, když si můžeme podat ruku. Jednak zjistím polohu, tj. postoj, kde se člověk nachází, stisk ruky také leccos o druhém napoví. I tak podání ruky není automatické, jak jsem se přesvědčila. Možná v dnešním světě již není moderní podat druhému ruku, ale také možná ten, který se setká s nevidomým, neví, jak ruku podat, když nemá s nevidomým oční kontakt. Možná se bojí, že jeho ruka bude viset někde v prostoru a nedočká se stisku… Není to žádná věda. Stačí, když při oslovení, pozdravu či představení se řeknete: „Podávám vám ruku“. Bude to vypadat asi takto: „Dobrý den, Lindo, moc mě těší, jsem Marek a podávám vám ruku.“ Věřte, že oslovení jménem, představení se a ještě podání ruky ocení snad každý člověk, který má problém se zrakem.
I já, jakožto člověk, který na podanou ruku nevidí, ruku podávám, podáváme si ji navzájem mezi nevidícími. Postup je stejný: „Ahoj, Martino, ráda tě vidím, podám ti ruku.“ Pravda je, že občas je třeba vzájemně si ruce najít, ale jde to i bez toho, aniž bychom na to museli vidět. Tudíž se tohoto gesta nebojte a prostě oznamte, že natahujete pravici směrem k nevidomému.
Podání věcí
Stejný princip aplikujeme také v případě, že do ruky zrakově znevýhodněného chceme něco vložit, resp. Chceme mu něco podat. Často se stává, že např. lékař podává zdravotní dokumentaci a tak nějak ji podává prostorem, a zrakově postižený sedí a nereaguje. Je to pochopitelné, nevidí, že je mu dokument podávám. Velmi oceňuji od lékaře, když lékař např. říká: Jsme domluveni na další setkání, podám vám do ruky recept a zprávu, já ruku nastavím, lékař do ní vloží dokumenty. Proces probíhá plynule za loučení či při dalším hovoru. Není třeba z toho dělat vědu, zkrátka je vítané, když každou činnost směrem k někomu, kdo nepracuje zrakem, oznámíte slovně.
Jsou různé situace, kdy se tato znalost může hodit - třeba u jídla, podávám ti příbor, stačí říci, ať nevidomý nastaví ruku, že mu do ní vložíte předmět. Při gratulaci podáváte ruku, posléze stačí říci, že do druhé ruky vložíte taštičku s dárkem, aby byl zrakově postižený na tuto skutečnost připraven. Podávám ti sklenici s vodou, šálek s kávou. Zde pozor: Nestavte pití před nevidomého, aniž by o tom věděl. Pokud mu nápoj nechcete dát přímo do ruky, informujte o stavu, že stojí před ním na stole, je-li nádobí více, pak doplňte stranu, na které se nachází nápoj, kde talířek, příp. co na talíři je. Když nečekáme, že je před námi nápoj, talíř či cokoli jiného, dáme se do prozkoumávání prostoru před sebou rukama, pak můžeme způsobit nehodu rozbitím něčeho, ale i se třeba opařit horkými nápoji.
Vždy se představíme
Když jsme u podání rukou a seznamování se, připomeňme si, jak je důležité při pozdravu doplnit své jméno. Vždy je žádoucí se zrakově postiženému představit, ačkoli jsme přesvědčeni, že nás pozná za jakékoli situace, čiňme tak. Důležité je to zvlášť v prostředí, kde je hluk, chaos, větší počet lidí, zde pak může býti horší slyšitelnost, a tak ten, kdo nevidí, nemusí konkrétní hlas hned identifikovat. Ušetříte tak zrakově hendikepovanému stres s rozlišováním všech možných hlasů. Budete-li představovat sebe, nezapomeňte také oslovit nevidomého jeho jménem. Často někdo zdraví, možná je to na mě, ale možná také ne, a tak nereaguji. Posléze se dozvídám, že mě ten či onen zdravil, ale já se neozvala. A jak mám vědět, že pozdrav byl mířen ke mně? Stačí tedy jednoduché: „Ahoj, Lindo, tady Mirek.“ Snadné, a přitom tak důležité. Některým lidem tento proces přijde tak přirozený, že jim nemusíte toto pravidlo opakovat, jiní stále žijí v anonymitě, a tak jim jejich jméno ve veřejném prostoru nejde přes pusu.
Stalo se mi, že jsem ani moji mamku nepoznala. Potkaly jsme se na místě, kde byla špatná akustika, vůbec bych ji tam nečekala, a tak jsem nejprve reagovala prostým pozdravem – dobrý den, než jsem pochopila, že je to moje máma. Je tedy velmi důležité na tato pravidla dbát. I když chápu, že si hodně lidí myslí, že nosíme v hlavě databázi hlasů, které jsme schopni bryskně identifikovat a zařadit. Nikoli, není to tak. Ušetřete tedy oběma stranám rozpaky a dodržujte jmenné oslovení nevidomého doplněné o vaše vlastní jméno.
Komentáře
Okomentovat