Jak jsem si vybírala vodicího psa II.

     V minulém článku o mých počátcích a prvních zkušenostech s vodicím psem jsem vám vyprávěla o tom, jak jsem jela navštívit Středisko výcviku vodicích psů (SVVP). Jak jsem se seznámila se zázemím a poprvé se prošla s vodicím psem. Dnes si povíme o tom, jak to bylo dál…


Vodicí pes Cilka

    Když jsem se vrátila z první návštěvy SVVP, byla jsem nabytá novými vědomostmi a novými zážitky. Návštěva pro mě byla natolik inspirující, že jsem musela všem mým přátelům a blízkým sdělit, jaké to bylo a jací jsou vodicí psi úžasní, co všechno zvládají za dovednosti a co všechno musí umět, aby byly spolehlivým průvodcem zrakově postiženého.


    V březnu roku 2006 mi zavolali ze střediska, že mají takový počet zájemců, aby mohli otevřít třídenní kurz, neboli seminář, nebo školení, jak chcete, na kterém se my jako zájemci o vodicího psa dozvíme vše potřebné, ale také cvičitelé poznají nás osobně a naše zvyky a návyky.


    Na tento kurz jsem sebou vzala moji maminu, jelikož ta projevila největší obavy z toho, jak budeme péči o psa zvládat. Doteď jsme s tímto neměli žádné zkušenosti, psa jsme nikdy nechovali, kynologické zkušenosti tedy žádné nebyly. Přišlo mi proto férové vzít právě ji, už proto, že jsem s rodiči žila v jedné domácnosti, ale také proto, aby ona zjistila vše, co je důležité, abychom v případě toho, že by příchod vodicího psa, měl narušit harmonii v rodině, udělali tomuto konec a psa s díky odmítly.


    Jely jsme tedy do Prahy a těšily se na nové poznatky. 
Ve Středisku vodicích psů mají tzv. domeček, kde ubytovávají právě budoucí majitele či zájemce o vodicího psa, nebo tam pak při předávání psa majitel se psem pobývá. Dostaly jsme přidělen příjemný pokojík, ke kterému náleželo sociální zařízení a také společenská místnost, jakýsi obývací pokoj, kde jsme mohly sedět povídat si a koukat na televizi.

  Na školení s námi byly i další zájemci, mohly jsme se prostřednictvím tohoto seznámit s novými lidmi a navázat nová přátelství. I toto se mi podařilo. Dodnes jsme s kamarádem Mirkem dobrými přáteli a jsme pravidelně spolu v kontaktu, za což jsem velmi vděčná. Můj budoucí život s vodicím psem mi přinesl mnohá krásná přátelství, která trvají dodnes.

    V rámci školení jsme si detailně prohlídli středisko, viděli jsme, jak psi bydlí. Psi obývají kotec po dvou, kotec má dvě části venkovní i vnitřní. Záleží na tom, jaké je počasí, a kde cvičitelé nechávají psy pobývat.  SVVP je škola internátní, to znamená, že cvičitelé si neberou psy k sobě domů, ale psi právě bydlí přímo ve středisku. Objekt střediska se skládá dále ze zázemí, kde pracují cvičitelé, vedoucí střediska, sekretářka a další pracovníci. Také se zde nachází místnost, kde probíhá veterinární péče. Též je tu prostor na způsob koupelny, kde jsou velké vany, kde se psi koupou. Mají zde také uskladněné krmení, protože ve středisku může být například až 20 psů, to už pak je třeba mít k dispozici velké množství granulí. V rámci objektu se nachází také společenská nebo zasedací místnost, kde se potom scházejí klienti či noví zájemci o budoucího vodicího psa.


    Během oněch tří dnů jsme se seznámili s velkou částí cvičitelů, seznámili jsme se také s obyvateli střediska, pomazlili jsme se se psy, ukázali jsme si také venčiště, kam se vodicí psi chodí hromadně vyvenčit a vyběhat. Je to prostor přímo vyčleněný pro tyto účely a patří ke středisku, aby velký pohyb psů nevadil okolním obyvatelům a psi byli při hromadném vypuštění pod kontrolou z hlediska své i okolní bezpečnosti. 


    Po všechny tři dny jsme si detailně povídali o tom, jaká jsou naše očekávání, co bychom si přáli od našeho budoucího psa, jak vnímáme samostatný pohyb a prostorovou orientaci a jaká jsou naše očekávání. Povídali jsme si také o veterinární péči, o tom, co je třeba psovi poskytnout, ať se to týká právě péče u zvěrolékaře, nebo pravidelné péče o srst, zuby, drápy či uši.


    Také jsme si povídali o tom, jací jsme my sami osobně, jaké máme povahové vlastnosti, jaký je náš temperament, kde žijeme. Zda je to panelový dům či rodinný domek. Zda bydlíme na vesnici nebo ve městě. Všechny tyto faktory jsou důležité proto, aby nám byl povahově i temperamentem vybrán pasující vodicí pes. Důležité je vědět, kolik lidí bydlí s námi ve společné domácnosti, kolik zvířat máme, zda je náš život aktivní, či spíš máme tendenci lenošit.

    Pracovníci se potřebovali dozvědět, zda s námi bude pes chodit do školy či do zaměstnání, co studujeme nebo kde pracujeme, jak trávíme volný čas. Bylo důležité, aby na všechny tyto varianty byl pes řádně připraven. My sami jsme se mohli zeptat na vše, co nás zajímalo, abychom si případně zájem o psa mohli rozmyslet. Přece jen je to vážný krok a rozhodnutí v životě, které nelze uspěchat.


    Dostali jsme informaci o tom, jak výcvik probíhá, že trvá 6 až 9 měsíců a je zakončen něčím podobným, jako je maturitní zkouška. Kdy pes skládá zkoušku z dovedností jednak těch, jak zvládá základní povelové techniky při vodění, ale i základní povely při poslušnosti. Pes potom dostane osvědčení, jakési vysvědčení, že zvládl závěrečnou zkoušku vodicího psa. Mohli jsme si také říct, zda bychom chtěli psa černého, hnědého, žlutého (světlého), jestli chceme psa či fenu. Samozřejmě dle aktuálních nabídek a možností střediska se odvíjel čas, kdy nám může být naše přání splněno. Byli tací, kterým pohlaví i barva byly jedno.
    

    Já osobně jsem si přála fenu, a to světlou. Bylo mi jedno, zda retrívr bude Labradorský či zlatý. Volila jsem tak proto, že fenka mi byla pocitově bližší. Barvu jsem cílila čistě prakticky, neboť světlého psa jsem měla větší šanci svými zbytky zraku zachytit. Mému oku byl lépe viditelný. Na základě všech nabytých informací jsme si mohli rozmyslet, resp. se vyjádřit, zda náš zájem o psa stále trvá, či na základě získaných informací si raději pořízení vodicího psa rozmyslíme.


    Tři dny strávené ve středisku byly pro mě velmi inspirativní, ale také velmi náročné. Protože jsem si uvědomila, že pořízení nové živé bytosti do domácnosti sebou sice nese nové možnosti samostatného pohybu, ale také starosti o živého tvora mezi námi. Bylo jasné, že bude třeba se učit novým věcem, které neznáme, s kterými jsme se dosud nesetkali. Po poradě s mými rodiči jsme se rozhodli, že si vodicího psa můžu pořídit, protože to bude pro mě nová kapitola samostatnosti.

 
    V rámci těchto tří dnů jsem se ve středisku seznámila se zlatým retrívrem jménem Bára. Bára byla asi 30 kg velká, štíhlá, velmi aktivní a přítulná goldenka. Měla jsem pocit, že jsme si při setkání hned padly do oka a že ona je ta pravá, s kterou chci trávit následující roky svého života. Po všechny dny mé návštěvy jsme se musely každý den aspoň na chvíli vidět. Dokonce jsem se i s Bárou byla projít v terénu a její tempo i rychlost chůze mi velice seděly. Uměla jsem si představit, že tak to spolu budeme brázdit ulice Plzně. Pořídila jsem si naši společnou fotku, kterou jsem si ráda prohlížela po odjezdu ze střediska. A jak to dopadlo? Získala jsem Báru jako svého vodicího psa? Toto a další informace přinese další pokračování série o vodicím psu.

Komentáře